Rozhovor s Katkou Ludvíkovou, vítězkou závodu 1000 MILES

1000 MILES je extrémní závod, kde je stanoven start a cíl a závodníci jedou bez podpory. Kde spí a jedí, to je na nich. Trasa vede přírodou podél severní hranice České a Slovenské republiky, a tedy většinou horami.

Katko, především gratulujeme k velkému úspěchu, kterým je tvé vítězství v kategorii F1 a hlavně k tomu, že jsi tento extrémní závod jako jedna z mála dojela, a děkujeme, že ses s námi podělila o své zážitky.

Jaký byl pro tebe letošní ročník závodu ISOMA 1000 MILES?

Letos to bylo jednodušší v tom, že jsem to jela podruhé a už jsem tušila, co mě čeká. Neměla jsem takové obavy jako minulý rok a taky jsem měla míň starostí s pořizováním vybavení. Dokonce by se dalo říct, že jsem se těšila.

I když úplnou prioritou nebylo vítězství, ale jediný férový souboj, který má doopravdy smysl, a to se sebou samou. Chtěla jsem překonat svůj čas z minulého roku a užít si atmosféru, protože akce tohoto typu nejsou o závodění, ale o přátelství, přírodě, o tom, že si člověk sáhne někde hluboko, až téměř na dno. Zapomene na všechny a všechno kolem a soustředí se jenom na svoji vlastní soukromou bitvu :o)

Lišila se nějak tvá letošní příprava?

V rámci svých  možností jsem se snažila natočit co nejvíc kilometrů na kole, takže taková každoroční klasika... ono je těžko něco vymýšlet při práci, domácích povinnostech a dětech. Ale když se chce, tak se vždy nějaký čas najde. Na podzim jsem si taky zkusila nějaké běžecké ultramaratony a závod na 24 hodin.

Kolo a vybavení?

Kolo fungovalo bezvadně díky šikovným rukám mého úžasného mechanika a manžela v jedné osobě. A co se týče ostatního vybavení a oblečení, největší dík si zaslouží firma KILPI, která mě už druhým rokem neuvěřitelným způsobem podporuje a opět mě vybavila perfektním cyklistickým oblečením. A taky nesmím zapomenout na prstýnek pro štěstí, který nosím už několik let na každý závod. Moje dcerky mu vždy pošeptají nějaké přání, které se občas i vyplní. A pak je tu plyšový sobík, který je už taky ostřílený mílař :o)

Kdy byla tvá nejhorší chvíle?

Těžkých chvil bylo během závodu nepočítaně, ale bezpochyby nejtěžší byla při výstupu na Krížnu, kde mi při špatném došlapu vystřelila bolest z nateklého kotníku do celého lýtka. Brečela jsem bolestí a bezmocí...a už jsem smolila SMS,  že je všechno v háji a já závod nedokončím. Ale jak jsem tam seděla a myslela na všechny ty lidi, co mi fandí, tak se mi to vzdávat nějak nechtělo.

Jak jsi na tom byla letos se zdravím?

Psychicky i fyzicky velmi dobře, nepočítám bolesti a brnění v rukách a bolavá kolena... Akorát ten kotník hodně zlobil. Otok i bolest se mi rozlezly až po koleno, ale po pár Brufenech, máchání ve studených potůčkách a po zpevnění izolepou se s tím na kole jet dalo, akorát tlačení do kopce byl doopravdy očistec. Nakonec jsem s touhle samoléčbou nějak dojela až do cíle a to považuji za svoji největší výhru na letošních Mílích!

Kde ses nejlépe a kde naopak nejhůře vyspala?

Vyspala?  První noc po propršeném odpoledne kousek před Božím Darem v turistickém přístřešku byla taková zima, že jsem nespala vůbec a nejhorší byly ty mokré věci, které jsem ve 4 hodiny ráno na sebe natahovala. Ale nádherný východ sluníčka pod Klínovcem mi všechno vynahradil. Taky na CP1 jsme jeli celou noc, lehla jsem si asi v pět a v sedm už jsme vstávali...ale na Míle se lidi nechodí vyspat, ne?:-)

A obráceně? Od půlky závodu už spolehlivě fungovala únava a já jsem usínala úplně všude... Občas i za jízdy na kole. Takže kdekoliv jsem si lehla a hlava se dotkla země, tak jsem spala tím nejlepším a nejtvrdším spánkem :o) Jestli má někdo problémy s nespavostí,  vřele doporučuji zajet si nějaký extrémní nonstop závod :o)

Jaké jste měli letos počasí ?

Počasí jsem si užili báječně a nikdy jsem se nenudila. Jednou propršel celý den, jindy  vylezly teploty přes 30, v noci klesly pro změnu jenom kousek nad nulu...ale nejvíc nás potrápily silné bouřky na Slovensku, které mě v noci vyplavily ze spacáku, rozbahnily louky na východě tak, že kolo pod nánosem blata vážilo asi 30 kg a kola se vůbec netočila. Voda v brodech asi 100 km před cílem stoupla o 40 cm a sahala mi po pás. Naštěstí jsem tam byla s jinýma mílařema a ve třech jsme ta kola na druhou stranu nějak přetahali.

Nějaká zajímavost na závěr?

Míle jsou samy o sobě jedna velká zajímavost: o) Ale aby člověk pochopil, jak úžasně chutná po ránu obyčejný rohlík a kafe, jak krásný může být východ slunce, jak se stává špinavý spacák tou nejúžasnější věcí na světě po 17 hodinách na kole, jak běžné věci nabírají hlubší smysl a věci zbytečné mizí, jak blízko si můžou být lidi, který se nikdy předtím nepotkali, tak by si to měl aspoň jednou v životě zkusit!

Foto: Petr Bujňák, Michal Balada, Anna Kopková

"