Martin Nytra: BRG = 42 vrcholů pod 24 hodin

Sny se mají plnit, a tak to pro mě bylo i s Bob Graham Round!

Letošní sezóna byla divoká. Něco se povedlo, ale mnohé také ne. Proto jsem stále hledal nějakou výzvu, kterou bych letošní sezónu finálně uzavřel.

Nakonec se to vyřešilo za mě, když se mi ozval Palonc, zda ještě letos něco nepodnikneme. Okamžitě jsem zvedl telefon a zavolal mu. Po 10 minutách bylo dohodnuto, že vyrazíme do Anglie!

BGR je specifický v tom, že na každém vrcholu musíte mít alespoň jednoho svědka. Ať už z důvodu bezpečnosti nebo jen kvůli dosvědčení, že jste přes vrchol opravdu přeběhli.

Právě kvůli tomuto aspektu jsem už jednou musel nechat propadnout letenky. Sehnat dostatečný počet lidí na takovou akci z řad přátel bylo nemožné. Tentokrát jsem se rozhodl požádat o pomoc místní a nevěřili byste, co se začalo dít. Během prvního dne jsme měli tolik dobrovolníků, že jsme další museli odmítat.

Komunita lidí okolo BGR je naprosto neuvěřitelná! Kromě doprovodu na jednotlivé úseky nám byl nabídnut i road support po celou dobu akce. Pro mě něco neuvěřitelného a nedovedu si představit, že by se mi tohle stalo v Čechách. Tohle je výzva, kterou sám člověk nezvládne a o to více si vážíte toho, když okolo sebe máte lidi, kteří chtějí pomoci.

Do Anglie jsme přiletěli ve čtvrtek odpoledne, tudíž moc času na nějaké ladění nebylo. Stačili jsme pouze nakoupit a hurá spát. Ráno proběhli poslední přípravy a pak už jen náš šachový turnájek v místní kavárně na odreagování před startem.

Celý den lilo jako z konve, teplota okolo 3° C. Prostě počasí, do kterého se vám fakt nechce.

Sraz s ostatními jsme měli 10 minut před startem u Moon Hallu v Keswicku, kde okruh začíná. Již z dálky byl vidět dav lidí, kteří se s námi přišli proběhnout nebo nás jen podpořit. Už jen vidět tolik pozitivně naladěných lidí před startem byl zážitek, a to jsme zdaleka netušili, co všechno nás ještě čeká.

Od radnice jsme vystartovali přesně ve 22:00. Trasu jsme zvolili po směru hodinových ručiček, tudíž první stoupání nás čekalo na Skiddaw. Tempo bylo spíše konverzační, ještě aby ne, potkali jsme tolik nových lidí, tak jsme s nimi museli pokecat. Navíc plán byl zaběhnout celý okruh za 19 hodin, a proto jsme věděli, že se nemusíme nikam hnát.

Již na první vrchol se škrábeme ve sněhu, na rovinách se boříme po kolena do bláta a seběhy jsou tak prudké, že cítíme stehna od samotného začátku. I tak se dostáváme na konec prvního úseku v plánovaném čase, kde na nás čeká malé občerstvení a noví parťáci pro další úsek.

Kluci vystřeli jak z praku. I přesto, že máme v nohách jen 22 km, tak za nimi dost vlajeme. Leg 2 má spíše vlnitý charakter, žádné velké stoupání, jen 12 menších vrcholů. Tudíž to krásně utíká, a to i přes všudypřítomnou vrstvu sněhu. Možná je to i tím, že je stále tma a my pořádně nevidíme, co je před námi. Na Dunmail Raise dobíháme se ztrátou 20 minut na plánovaný čas, což je pořád v pohodě. Hlavním cílem je to přeci zaběhnout pod 24 hodin a o tom v tu chvíli vůbec nepochybujeme.

Třetí úsek by měl být nejnáročnější, alespoň tak to vypadá podle parametrů: 27 km 2500 m+ 15 vrcholů. Proto si na chvilku sedáme a snažíme se sníst něco pořádného. Tomáš s Johnem se o nás starají jako o malé děti, nemusíme nic řešit a stejně všechno máme.

Úsek začíná strmým stoupáním, které nás dovedlo do zasněžených mokřin. Od kotníků dolů přestávám cítit nohy, jsou naprosto zmrzlé. Navíc jsme v mraku, ze kterého nepřestává sněžit. Viditelnost není nejlepší a my se ztrácíme poprvé. Místní běžci moc netuší, kde jsou a vytahují papírovou mapu. Naštěstí máme s Paloncem nahranou trasu v hodinkách a snažíme se vrátit zpět na trasu. Ovšem tady to není moc lehké, stezky tu nejsou nijak značené a vše je pokryto vrstvou sněhu. Navigujeme se pouze podle hodinek a ztrácíme tak drahocenný čas.

Když jsme se konečně dostali pod poslední vrchol etapy, tak nám zamrzl úsměv na tváři. Dostat se na Scafell Pike za hezkého počasí není asi takový problém, ale za sněhu je to boj. Nejdříve vás totiž čeká výstup kuloárem, kde obcházíte kostry mrtvých ovcí a následuje kvalitní lezecká vložka až na vrchol.

Vzhledem ke sněhové pokrývce to byl opravdu zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Do údolí sbíháme se dvou hodinovou ztrátou, naprosto promrzlí a vyhladovělí. Kluci ze supportu ovšem zůstávají stále pozitivní a ujišťují nás, že to stíháme úplně v pohodě a není důvod zoufat. Navíc na chvilku vykouklo sluníčko a my se můžeme poprvé porozhlédnout po okolí. Je to nádhera, naprostá divočina!

To nejhorší je za námi. Do cíle nám zbývají jen 2 legy, 35 km a 12 vrcholů. S tím se dá žít. Sil už samozřejmě není tolik co na začátku, ale i tak nám to celkem šlape a necháváme za sebou jeden kopec za druhým. I přesto, že slyšíme asi po čtvrté „tohle už je poslední kopec“, stále stoupáme. Teď už je to pouze o morálu a nejde jinak než to prostě doklepnout. Hory tu jsou nádherné, a navíc stejně není kam si to zkrátit.

Když na hodinkách konečně naskočí informace, že do cíle zbývá jen 6 km téměř po rovině, jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Poslední kilometr trasy se běží městem a my si užíváme každý metr, protože víme, že jsme to zvládli.

Ovšem když před sebou konečně vidíme ty zelené dveře radnice, od kterých jsme včera startovali, kolem všichni lidi, kteří nám po celou dobu trasy pomáhali….ta euforie je nepopsatelná. V tu chvíli zapomínáme na vše okolo a jsme prostě šťastní!

Cíl splněn. 42 vrcholů jsme zdolali za méně než 24 hodin, čímž jsme se zapsali do statistik BGR klubu jako první Češi (pokus již oficiálně uznán).  

A dál?

Už nic!

Jen vymyslet, kam vyrazíme příště!

Speciální poděkování patří sponzorům za špičkové vybavení, které i v takto těžkých podmínkách obstálo na výbornou!

Martin Nytra