277 279 914
(Po–Pá: 9:00–15:00)
4 minuty čtení
V dubnu letošního roku jsem se zúčastnil závodu Iberica Traversa 2019. Jedná se o bikepackingový závod, kde závodníci jedou nonstop bez jakéhokoli zabezpečení či podpůrného týmu. Jediné, co musí závodníci dodržet, je trasa, kterou sledují v GPS navigaci. Dobu jízdy, přestávky na jídlo, odpočinek nebo spánek si určuje každý sám. Trasa závodu začínala v Tarifě, nejjižnějším bodu Španělska a zároveň nejjižnějším bodu kontinentální Evropy, a vedla na sever přes hory, lesy, polní cesty, ale i pouště napříč celým Španělskem až do francouzského městečka Saint-Jean-De-Luz na břehu Atlantického oceánu a byla dlouhá 1 710 km.
K závodu jsem se přihlásil někdy v listopadu a od počátku prosince jsem zahájil přípravu. Do fyzické přípravy jsem kromě cyklistických tréninků zařadil také běžky a plavání. Ale hlavní část proběhla samozřejmě na kole. Pouhá fyzická příprava by však nestačila. Bylo třeba vyřešit a pořádně otestovat výbavu a taky studovat, kudy trať povede a na co se připravit. Tím, že se jednalo o první ročník, to bylo mnohem náročnější, protože nikdo nevěděl, do čeho se jde, a nebyly tu ani žádné zkušenosti účastníků z předchozích ročníků. Na druhou stranu o to větší dobrodružství to pro nás všechny bylo. Takže jsem v průběhu letošní zimy vážil každý gram výbavy, trénoval, jak vše složit do brašen na kolo. Ale třeba také, jak co nejrychleji rozbalit spacák a karimatku, ulehnout k bivaku a jak se zase co nejrychleji sbalit, aby se veškeré úkony automatizovaly a během závodu člověk zbytečně neztrácel čas.
V samotném průběhu závodu jsme zažili téměř vše, co se v dubnu dá ve Španělsku zažít. Vedro, zimu, sucho i deště, v jednom z horských úseků jsme přejížděli i sněhová pole jako pozůstatky sněhové vánice, která zde byla snad jen týden před naším startem. Teploty se pohybovaly mezi -2 °C až +40 °C, takže jsme si užili opravdu vše. V úvodních dnech jsme byli sužováni úmorným vedrem, kdy byl problém mít neustále dostatek vody. Pak se prudce ochladilo a my jsme jeli dva a půl dne v souvislém dešti, spíš doslova v lijáku, kdy byl problém udržet se v teple. A když konečně přestalo pršet a trať osychala, museli jsme být velmi ostražití, protože se na trati tvořily několikakilometrové bahnité pasti, ve kterých se kolo totálně zalepilo a odkud nebylo jiné cesty než kolo i se vší výbavou vynést po svých.
Na závodech tohoto typu si každý účastník projde nějakou krizí. Ta pro mě nejhorší nastala hned první den, kdy mi ve vedru v horách došla voda a nejbližší šance na její doplnění byla až za 20 km. Dostával jsem se z toho pak ještě dalších 60 km. Naopak nejkrásnějšími momenty pro mne byly východy slunce nebo úchvatné výhledy, kterých jsme si užili nepočítaně.
Po sportovní stránce se mi závod nad očekávání vydařil. Hned od prvního dne jsem se držel vpředu na špici a ještě s Nicolou Canzianem z Itálie jsme se odpoutali od zbytku startovního pole a postupně navyšovali náskok. Pak se pro nás změnil závod jen v náš vzájemný souboj, kdy jsme se o hodinu až dvě střídali ve vedení podle toho, kdo měl zrovna lepší den. Po 8 dnech 9 hodinách a 28 minutách jsme společně dojeli do cíle na děleném prvním místě. Další závodník Alexandre Antrope (FRA) dorazil do cíle 22 hodin po nás. Jako čtvrtý do cíle se dostal můj dobrý přítel Jesse Blough (USA), se kterým jsme před závodem společně cestovali 200 km na start z letiště v Malaze. Všichni ostatní závod vzdali, což jen potvrzuje náročnost závodu a podmínek, kterými jsme si prošli.
Ze závodu jsem si odnesl tolik zážitků, že by to vystačilo snad na dva životy. Viděl jsem úžasnou krajinu a poznal jsem Španělsko rozhodně více než běžný turista. A co víc, poznal jsem i spoustu skvělých lidí, ať už závodníků, tak i místních při náhodných setkáních na trase.
