Největší akce roku je tady - Nakupujte vše za ½ doporučené ceny.

Z testování
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu

1000 mil bikepackingového dobrodružství napříč Česko-Slovenskem

13. 7 .2019   9 minut čtení

Dva měsíce po úspěšném dokončení závodu Iberica-Traversa jsem se znovu postavil na start bikepackingového závodu, tentokrát 9. ročníku 1000 Miles Adventure. Je to klasika českého bikepackingu, s tratí vedoucí od východu Slovenska na západ Čech (v sudých letech vede trasa opačným směrem) přes všechny Tatry / Fatry na slovenském území a všechna pohoří severní hranice ČR, která trase leží v cestě, se ujede poctivých 1 650 km / 40.000 m převýšení.

Při svém prvním startu v roce 2017 jsem se umístil na druhém místě v čase 8 dní a 7 hodin za Jirkou Kašparem, který jako první dokázal závod dokončit pod 8 dní a stanovil rekord trati 7d 20h 51m. Nyní ale nevím, jak na tom jsem, jestli si tělo po Iberice odpočinulo dostatečně, a ani hlava dlouho nebyla nastavena na další enormní zátěž. Můj plán na startu tedy byl zkusit to rozjet lépe než v roce 2017, ale pokud tělo nebude OK, tak raději zvolnit a neřešit závod a prostě si jen užít putování po vlastech Slovensko-českých.

Konkurence na startu byla úžasná, asi ještě nikdy se nesešla tak našlapaná skupina vyrovnaných kluků, takže se jelo ostře hned z lajny. První večer jsem dorazil na chatu Hrešná u Košic na 170 km v první dvojici s legendou českého bikepackingu a zakladatelem tohoto závodu Honzou Kopkou o tři hodiny dříve než předloni. To byl jasný signál, že se letos pojede rychle. Dál se jet nedalo, protože jsme byli do 6:00 zastaveni zákazem nočního pobytu (tzv. medvědí zóna). Druhý den jsem se již snažil jet sólo a šetřit síly, protože se nedalo jet dále než před Nízké Tatry, kde jsme před hranicemi NP opět museli zastavit před dalšími medvědími zónami. Bylo extrémní horko 37 °C, tak jsem jel v klidu, jen co jsem musel, abych se moc nezrušil, ale dojel, kam potřebuji. Vystoupil jsem si z čelní skupiny, protože se mi zdálo, že kluci zbytečně závodí v době, kdy není kam. Celý den byl parádní s úžasnými výhledy na slovenské hory. Až navečer se spustila pořádná horská bouřka včetně krupobití. Jak přestaly kroupy, pokračoval jsem i v dešti dále k místu plánovaného bivaku. Těsně před koncem své denní cesty mě již v noci z trasy vyhnal strážce parku, že se asi 50 m přede mnou na trase pase medvěd. Respekt z autority a pud sebezáchovy nakonec převládly nad přirozenou zvědavostí vidět medvěda ve volné přírodě, a tak jsem uposlechl.

Třetí den je na mílích v západním směru klíčový. Pokud vše sedne, dá se přejet až na konec slovenské části trati a pak již není nikdo omezován medvědími zákazy a závod je tak vlastně definitivně odstartován. Ovšem je to zároveň den s nejvyšším převýšením. Je třeba přejet 3 sedla v Nízkých Tatrách, Velkou Fatru, Malou Fatru a Strážovské vrchy, a to mezi 6:00 ráno do 21:00. Nízké Tatry se mi jely úplně parádně, ale ve stoupání na nejvyšší bod závodu, Križnou (1 570 m) na Velké Fatře, jsem se potrápil a trápení pokračovalo i dál na Malé Fatře až po Strážovské vrchy. V závěrečné medvědí zóně ve Strážovských vrších jsem se ocitl před západem slunce při „golden hour“. Parádní výhledy a úžasná krajina mě zase nakoply a jelo se mi super. Následovaly krkolomné sjezdy na první checkpoint u Trenčína (na 553 km), kam jsem dojel na čtvrtém místě, jen těsně za vedoucí trojicí. Bezprostředně za checkpointem je zrádný brod přes řeku Váh, kde můžete zahučet klidně po krk do vody, pokud nevíte kudy brodit. Proto jsem si 14 dnů před závodem na tento brod zajel a hezky hodinu v plavkách procházel a zjišťoval, kudy řeku překonat. V závodě jsem jen vyhrnul kraťasy do půlky stehen a za 5 minut jsem už fičel dál na trať. Ještě jsem se zmáčkl přes hraniční hřeben Bílých Karpat do prvních vesnic na české části trasy a po cca 230 denních km jsem zabivakoval, pod ochranou Boží, na zápraží kapličky na návsi.

Čtvrtý den bylo třeba přejet co možná nejvíce z Moravy. Čekaly mě Vizovické Vrchy, Hostýnské Vrchy, pro mne domácí Oderské Vrchy, a na večer Nízký Jeseník a začátek Jeseníků. Na trase jsme se potkávali s Martinem Paláskem a Petrem Novákem. Vpředu už nezadržitelně uháněl Milan Hanyk, který sice bivakoval nedaleko ode mne, ale pak nám prostě zmizel. Tahle část trati je pro mne jednodušší, protože zde často trénuji, takže jsem byl celý den v pohodě a vlastně jsem si to i užíval.

Večer jsme bivakovali ještě s Petrem Novákem na začátku Jeseníků v turistickém přístřešku na Mravencovce kousek nad Karlovem.

Pátý den jsem se celý den snažil Petrovi ujet, ale pokaždé když jsem zastavil někde na jídlo, zase jsme se spolehlivě potkali. Zato Martin Palásek měl po včerejšku trochu problémy a propadl se zhruba 2,5 hodin za nás. Ráno jsem překonal Jeseníky, pak následovaly Rychlebské Hory, Kralický Sněžník a na večer jsem projel většinu Orlických hor a bivakoval v lese pod Velkou Deštnou. Asi nejkrásnější bivak letos. Za Orlickými horami následoval přejezd polského NP Stolové Hory a vjezd do technických úseků Broumovských stěn a poté Adršpašsko-teplických skal, kde se zrovna jel kultovní etapák MTB Trilogy, a já si plácl se zde závodícím kámošem Tomem Kašným, když se proti mně vyřítil balík závodníků těsně po startu (na jejich prvním kopci dne). Po výjezdu z Adršpachu přichází co do stoupání nejnáročnější sekce české trasy NP Krkonoše se stoupáním na Pomezní Boudy, Výrovku, Medvědín, Dvoračky a Bůh ví co ještě… Někdy kolem poledne se opět potkávám s Petrem a dohodli jsme se, že místo vzájemného útočení zkusíme spolupracovat. Je to vlastně ideální moment, protože Petr je doma v Krkonoších, a tak i já profituji z jeho znalosti trati. Bivakujeme nakonec někde na hřebeni nad Harrachovem.

Ráno sedmého dne závodu se nám moc nedaří. Nejdříve Petr upadne na štěrku v jinak poměrně pohodové zatáčce, a jak je otřesen, následují ještě další dva pády z nepozornosti na rosou zvlhčené trávě. Ve sjezdu do polských Jakuszyc si pro změnu já předním kolem vyhodím kámen, který prostřelí zadní kolo a naseká tam pořádnou paseku: defekt, špice a ohnutá přehazovačka. Nějak to na místě opravím, ale přicházím o dva nejlehčí převody, což je velká ztráta. Do cíle chybí něco přes 500 km a já odsud budu muset chodit i kopce, které bych normálně dokázal vyjet. Zbytek dne je parádní. Přejedeme Jizerky se sjezdíkem přes singletracky pod Smrkem a dále pokračujeme přes moje oblíbené Lužické hory. Na ty jsem asi v hodinách zeměpisu chyběl, ale na bajkování jsou prostě úžasné. Za Lužickými horami nás trasa zavede do Šluknovského výběžku, který objíždíme po hranici přes nejsevernější bod ČR Nordkap, což je obávaná sekce asi 15 km neustále po kořenech. Za Nordkapem najíždíme do NP Českosaské Švýcarsko, kterým pokračujeme až do půlnoci, a bivakujeme v Jetřichovicích v pětihvězdičkovém altánu, jenž je dokonce vybavený vodovodem.

Osmý den ráno vstaneme do nepříjemného mrholení. Do cíle nám zbývá přejet „jediné“ pohoří Krušné hory, ovšem je to stále neskutečných 270+ km. Hned po ránu se potkáváme s Martinem Paláskem, který jel déle do noci a bivakoval jen nějakých 50 m od nás. Martin je rád, že už není sám, a nám přibyla další mašinka na tahání našeho mílařského vláčku. Dopředu už dávno nemáme kam spěchat, protože Milan už finišuje a nakonec stanoví nový rekord trati (6d 23h 42m) a za námi je odhadem cca 5-7 hodin mezera. Dovolujeme si tedy trochu povolit v tempu a parádně si užíváme trať. Není to ale nic zadarmo a Krušné hory nám dokazují, že jsou opravdu hodny svého jména. Těsně před stoupáním na Klínovec mám v noci těžkou spánkovou krizi, tak se rozhodujeme, že dáme ještě jeden tříhodinový spánek a ráno to dorazíme do cíle.

Poslední den se probouzíme do neskutečně mrazivého rána. Přestože nás úvodní stoupání na Klínovec zahřeje, v následujících sjezdech zase spolehlivě promrzneme. Do tepelného komfortu nás dostane fanoušek závodu, který nás pozve na čaj a snídani do jeho chaty přímo na trase. Posilněni a zahřáti, zpět na provozní teplotu, ukrajujeme poslední desítky kilometrů k cíli. Když se objeví štáb mediálního týmu pořadatelů, už víme, že to dojedeme. Ještě si pro kamery naoko zazávodíme a pak společně projíždíme cílem na dělené 2.-4. pozici v čase 7d 20h 11m, což by, nebýt fantastického Milanova výkonu, byl nový rekord trati.

Jsem spokojen, dokázal jsem dát druhý podobný závod v sezoně a měl jsem jenom jednu (zato těžkou) spánkovou krizi a jeden technický problém. Úplně nejvíce pro mne znamená nově nabyté přátelství s Petrem a Martinem a samozřejmě i to nepřeberné množství zážitků a příhod na trati.

Mohlo by vás také zajímat
Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #4
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu Novinky z Kilpi
Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #4
10. 7 .2019   19 minut čtení
Sprinterka Jana Slaninová je novou posilou Kilpi Racing Teamu
O Kilpi Novinky z Kilpi
Sprinterka Jana Slaninová je novou posilou Kilpi Racing Teamu
6. 7 .2019   1 minuta čtení
Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #3
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #3
28. 6 .2019   17 minut čtení

Abyste věděli o slevách a novinkách jako první!

Zobrazit vzorový newsletter Přihlásit se