Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #2

Den 2 neděle 14. 4. 2019

El Burgo – Granada 221 km / 5.632 m převýšení, čas na trase 21:01

I když se mi podařilo poměrně snadno a rychle usnout, probouzím se už ve dvě hodiny ráno. Slabá hodinka a půl spánku je málo, a tak si přikazuji opět usnout. Z nedaleké vesnice se ozývá neustálý štěkot psů a já ne a ne zabrat. Když zjistím, že jsou tři ráno a já nespím, jsem rozhodnutý: „Než se válet a nespat, to se radši jeď projet na kole!“ Oblékám se tedy znovu do cyklo, balím bivak a přitom se snažím aspoň něco sníst, ať nevyrážím úplně na lačno. I když jsem doma trénoval vybalení a zabalení spacáku a karimatky, se vším oblékáním, balením sedlové brašny na kolo a jídlem, trvá mi skoro hodinu, než vyrazím. Tento čas se pro mne po zbytek závodu stane standardem, i když se mi později nákupem na nějaké benzince podaří vyměnit „nejpomalejší“ igelitku za jinou, která po vnitřním pogumovaném obalu sedlové brašny klouže hladce a balení brašny zjednodušuje.

Ve 4:01 vyrážím znovu na trať. Krajina je uprostřed hluboké noci a já stoupám vzhůru na první kopec dne. Asi po 25 km v první vesnici zastavuji a pořádně se nasnídám. Je 6:00 ráno a ve Španělsku je hluboká tma, nikde ani živáčka. Najednou nedaleko nastartuje auto a projíždí kolem mne. Jen tak na ně mávnu, spíš na pozdrav. Řidič zastaví a, světe div se, mluví anglicky. Prý co bych potřeboval? No bidony jsou už skoro prázdné, tak poprosím o vodu. Podá mi dvoulitrovou petku, která leží připravená na sedadle spolujezdce, a že to je dar. A prý jestli potřebuji ještě něco? Poděkuji, že teď mám všechno a jsem OK. Mávne na mne a zmizí někde ve tmě. Kdybych nedržel tu petku, myslel bych si, že se mi to jen zdálo.

Pokračuji dále přes další kopce a pomalu se rozednívá, když se vrhám do singlového sjezdu jako z nějakého bikeparku. Jo to mě baví, čím těžší technika, tím hezčí zážitek. V další vesnici jen doplním vodu u veřejné fontánky s pitnou vodou a „popravím"" najednou celou jednu rodinku gumových medvídků Haribo. Podle trackeru to vypadá, že Nicola už taky vyrazil a jede mu to mnohem lépe než mně a hravě mě stahuje. Trasa je parádní, po východu slunce jsme se dostali do otevřených kopců s nádhernými výhledy do krajiny. Cítím se sice slušně, ale moc rychle mi to nejede. Ten spánek byl krátký, jen doufám, že za to nezaplatím nějakou těžkou krizí k večeru.

Asi po 80 km přijíždím do města Antequera, kde je šance na otevřené obchody a restaurace na jídlo a doplnění vody a zásob. A mé poznámky varují před dalším úsekem bez vody. Slunce už pekelně smaží za krk, tak zastavím u restaurace a dávám si brzký oběd. Když vyjedu dál na trasu, potkávám Nicolu, jak vychází z obchodu s náručí plnou PET lahví. Krátce se pozdravíme a oba jsme upřímně rádi, že vidíme spřízněnou duši. Nikola ještě jde na nějaké jídlo, takže dál vyrážím sám. Jsem úplně v pohodě a první, ještě asfaltový kopec doslova letím. Aspoň si to myslím, než mě předjede nějaký profík na silničním kole v dresu týmu Astana, pozdraví a zmizí. I tak se cítím skvěle, trasa mě baví, ubíhá to a kromě toho šíleného horka mě nic netrápí.

U přejezdu nějaké velké cesty vidím staršího pána, jak nabírá vodu do snad dvacítky kanystrů. Zastavím u něj a zeptám se, jestli je ta „Aqua potable?“ Kývne, že „Buena aqua“. Doliji bidony, jeden ještě na místě dám na ex. Celý se poliji a rukavice a čelenku namočím pod vodu a valím dál. O několik vesnic dál mi pod kolo skočí malá, asi pětiletá holčička, ale naštěstí se mi podaří zaseknout to na fleku a ani se nevyklopit z kola, jen na sebe s tatínkem oba kývneme, že je vše OK, a já pokračuji pod nějaké nové pohoří.

Na jeho začátku jsou dvě velmi prudké stojky, kdy si při tlačení říkám, že mi snad rupnou achilovky, a mezi nimi krátký sjezd se žlabem/napáječkou pro dobytek. Je takové horko, že do žlabu lezu tak, jak jsem, v kraťasech a dresu, a zase jsem aspoň na půlhodinku svěží. Vyhrabu se a přejedu 1 100 m dlouhý průsmyk a stejně prudkým sjezdem po drsně rozbité polňačce sjedu do vesnice Alfamarte, u níž mám poznámku, že navazuje 60 km bez vody, takže je třeba vyrazit nasycený, napojený a dobře zásobený. Ve vesnici je něco jako hala s pultovým prodejem, kde to vře jako v úlu. Bohužel nikdo nemluví anglicky a poprvé se setkávám s tím, že když nemluvím španělsky a chci obsloužit v angličtině, tak mě ignorují a vysloveně nechtějí obsloužit. Je to jedinkrát za celý pobyt, co se mi to stalo, jinak musím říct, že Španělé i když jinak než svou rodnou řečí mluví jen vzácně, vždy jsou ochotní a vstřícní a snaží se vyhovět. Tady se však trápím a veškerý náskok, který jsem si na Nicolu vybudoval, vlastně promarním čekáním na objednané maso. Vodu na dolití bidonu mi věnuje skupinka německých cyklistů, kteří zde taky poseděli v rámci své 30km vyjížďky. Když přijede Nicola, mávnu na něj a on si přisedne. V ten moment mi konečně donesou jídlo a Nicola si svou směsicí italštiny a španělštiny objedná totéž a za minutku jí taky. Společně řešíme, že nás čeká přejezd Sierra de Loja a budeme cca 60 km na suchu a kam je asi tak reálné ještě do večera po celém dni v tom horku dojet. Rádi bychom se dostali co nejblíže ke Granadě, ale ta je pořád ještě skoro 90 km daleko, a pokud bude terén hodně technický, budeme rádi, když nebudeme muset bivakovat nahoře v horách. Vyrážím o něco dříve, Nicola ještě dopíjí své nealko pivko a já mířím do hor.

Jsem po jídle plný energie. Kopce nejsou žádné stojky, spíše do tahu, krásné výhledy a s pozdním odpolednem už ani to sluníčko tak nesmaží. Cesty jsou takové hladké šotolinky a kolem v trávě jsou všude vápencové kameny. Takový hezký mix zelené a bílé barvy. Nahoře na hřebeni se otevírají nové výhledy. V dálce jsou vidět zasněžené vrcholky třítisícových štítů Sierra Nevady, jako ochutnávka toho, co nás čeká zítra ☺. Když začnu klesat za nejvyšším bodem, číhá na mě ve sjezdu Andy, a tak u něj zastavuji. Do kamery vyliji svou dávku optimismu a euforie z pobytu v tomto úžasném prostředí. Říká mi, že mě čeká super-nice downhill. Že mě chtěl doprovodit a natáčet z kola, ale jsou tam stáda ovcí, a to by se mu točilo blbě, a že uvažuje o tom, že tam bude bivakovat. Ptá se mě, jestli plánuji dojet do Granady. Říkám, že bych rád, ale nevím, jestli je to reálné. On si však myslí, že to můžu dát, že i on dojížděl do Granady v noci, když najížděl trať, a že je šance tam sehnat nějaký nocleh v hostelu s 24hodinovou recepcí.

Jeho slova na mě zapůsobila, jako by někdo vykřikl: „Utíkej, Forreste, utíkej!“ Pustil jsem se do sjezdů a upaloval směrem na Granadu. Dole proti mně jel nějaký španělský fanda, který, když mě uviděl, okamžitě zastavil, nabízel cookies a hlásil, že jsem první, a že závod sleduje. Prohodil jsem s ním snad jen tři věty a upaloval dál. Dostal jsem se do rovnějších sekcí a věřil, že to dokážu. Z kola jsem poprosil kamarády na whatsapp skupině, jestli by se mi koukli po nějakém noclehu v Granadě úplně u trati. Kluci se úkolu s ochotou zhostili a za chvíli jsem si mohl vybírat. Moje veškerá fyzická i mentální kapacita se však plně věnovala rotaci zadního kola, proto jsem to nechal na nich. Ještě jsem u nějaké otevřené hospůdky znovu dolil vodu a pak jsem si zavolal s Vaškem, který mi bookoval hotel, a Verčou domů a pořád jsem se hnal andaluskou nocí ke Granadě. Trasa vedla po bočních polňačkách a dalo se ležet na hrazdě a ukrajovat kilometr za kilometrem. Jen bylo třeba dávat trošku bacha na malé černé králíčky, kteří před mým světlem neustále přebíhali přes cestu.

Do Granady jsem dorazil asi ve 23:30 a byl jsem překvapen, jak čilý ruch ve městě panuje. Ještě musím projet centrem na CP2 udělat povinnou selfie a pak mohu konečně do hostelu. Hned ráno mě čeká výjezd na nejvyšší bod závodu do 1 900 m a přejezd několika menších průsmyků Sierra Nevady. Slušelo by se jít spát nasycený a doplnit zásoby. Vidím otevřený kebab, kde si ještě naplním žaludek k prasknutí, a vyrážím do historického centra města. Je půlnoc v neděli týden před Velikonocemi a v Granadě (a asi v celém Španělsku) začínají oslavy Velikonoc nějakou náboženskou slavností s „přitloukáním“ Ježíše na kříž a procesím věřících městem doprovázeným kapelami. Proti tomu všemu mumraji a hlavně proti tomu proudu se hrnu já se svým plně naloženým kolem a snažím se dostat úzkými dlážděnými uličkami a schodišti na nějaké náměstí, odkud je vyhlídka na Alhambru, se kterou v pozadí se musím vyfotit. V jednu chvíli mi pomůže taxík, který se stejným směrem prodírá proudem věřících. Zavěsím se za něj a nechám si prorážet cestu. Povedlo se, jsem na CP2 a v 0:50 mě fotí nějaké španělské studentky a dávají mi přednášku o optimální expozici pro noční portrét. Je fakt, že ta fotka, která je vyfocena podle nich, je z těch tří nejlepší, ale já už se těším, až konečně složím hlavu. Jen kousíček od náměstí v absolutně prázdné a klidné uličce nacházím svůj vysněný hostel, ještě dám sprchu, kouknu se, že Nicola spí ve vesnici před Granadou (Santa Fe) a ve 2:00 konečně uléhám. Budík nařizuji na 5:00 abych vyjel kolem 6, počítám. že Nicola tou dobou už bude na trase, ale já určitě potřebuji spát.

Den 3 Pondělí 15. 4. 2019

Granada – Sierra de Segura 188 km / 4 323 m převýšení, čas na trase 17:05

Po ranním zazvonění budíku mám tendenci ukecávat jeho posunutí, ale pohled na pohybující se tečku Nicolova trackeru situaci vyřeší a já jsem v 6:00 „na ulici“. Projíždím spícím městem a nacházím otevřený nějaký bufet, kde mi paní udělá teplé wafle s nutellou a cafe con leche jako snídani a já se pouštím do 27 km dlouhého stoupání na průsmyk Collado del Alguacil. Cestou se postupně rozednívá a objevují se výhledy na zasněžené štíty nejvyšších partií Sierra Nevady, včetně nejvyššího na silničním kole dosažitelného místa v Evropě 3 395 m vysokého Pico de Veleta. Tak vysoko však my nemusíme. Ostatně nad 2 500 m je ještě souvislá vrstva sněhu, což je ostatně jeden z důvodů úpravy a zkrácení původně plánované trati. Nicméně i těch 1 200 m převýšení najednou je poctivá porce. Já se ale cítím solidně. Nic mě netrápí ani nelimituje, mozek přepínám do stand-by módu a postupně se prokousávám nahoru. Snažím se radovat z každého nového výhledu a nad sklonem ani zbývající délkou vůbec nepřemýšlím.

Nahoře se jen přehoupnu přes sedlo a fičím dolů. Cesta se mění z asfaltové v horskou a po pár traverzech po úbočí hor se spouští do úzkého údolí, kde je mi strašná zima, že musím zastavit a přidat bundu, šátek na krk a čepici pod přilbu. Teploměr ukazuje -1 °C. V dalším kopci se spolehlivě zahřeji a taky jsem na sluníčku, které se nesměle hlásí o slovo. Jsem na druhé straně hor a výhledy do údolí jsou jiné, než ve stoupání. Krajina se změnila, hlína je červená a v dálce jsou vidět pískovcové skály. Nicola mě předjel ráno, než jsem se vyhrabal z hostelu, a tak na některých místech trati vidím jeho stopy. Jsme ale stále teprve někde před 500 km dlouhou tratí, takže to je jedno. Do cíle musí dojet každý za své.

Po nějakých 80 km dojíždím do města Guadix, kde je CP3 ve zvláštním místě s podzemími domky, něco mezi domy pro Hobity a vinnými sklípky na Moravě. Dávám povinnou selfie a objevuji restauraci s poledním menu o třech chodech. Na následujících 200 km bude jen jedna příležitost dobrat vodu asi odsud 80 km, takže vím, že někde za tímto místem budu bivakovat. Parádně se najím a doplním vodu. Navíc přidávám vodu i do camelbagu na zádech. Při odjezdu se potkávám s českou rodinkou. Prohodíme pár vět o tom, kdo kam a odkud cestuje, popřejeme si hezkou dovolenou a já vyrážím na trasu. Na výjezdu z města ještě u benzinky dokoupím dvoulitrovou balenou vodu, kterou izolačkou připevním na triatlonové nástavce řídítek a už stoupám zvláštním vyprahlým kaňonem za město.

Když vyjedu nahoru a dostanu se do úplné roviny, ohlédnu se a vidím že nad Sierra Nevadou se honí mraky. Za chvilku mě dohání prudký vítr, který fouká do zad. Snažím se to využít a nakládám nejtěžší převod, kterému od této chvíle už neřeknu jinak než „Olina“ (z anglického ALL-IN). Čtyřicítkou si to ženu jak profíci na tour a jen doufám, že směr větru i trati zůstanou ve vzájemné symbióze co nejdéle. Po nějakých 20 km cesta odbočuje vpravo, ale vítr mě stále žene vpřed. Přede mnou se otevírá scenérie tak neskutečná, že nevěřím, že jsem stále v Evropě.

Jako by před mnou byl nějaký Grand Canyon nebo jiný podobný útvar. Trasa vede z náhorní roviny dolů a mám pocit, že projíždím plastickou mapou. Jsem úplně mimo jen koukám, občas vykřiknu a fotím tu neuvěřitelnou parádu. Cesta vede stále dolů, až se dostávám na dno vyschlé řeky, které vypadá jako tréninkový polygon pro závodníky na Dakaru nebo jako místo z westernových filmů. Na majestátně se tyčící červené skály nade mnou snad chybí jen vytesat prezidenty, jako na Mt. Rusmore fotím, točím, užívám si. Tohle je něco! Někdy je zkrátka třeba nezávodit a prostě si to užít. Cesta se otočí a já se škrábu někam nahoru. Toho jsem se bál. Naštěstí stoupání není nijak dlouhé, stále jsem dole v tomto „Grand Canyonu“ nefouká, ale neskutečně smaží slunko.

Najednou se objeví řeka, kterou musíme přebrodit. Za brodem odkládám kolo a uléhám na chvilku do vody. Osvěžení přijde vhod. Jedu dál přes ruiny opuštěných vesnic. Začíná mi docházet voda v bidonech a camelbagu a já přemýšlím, že doplním z petky na řídítkách. Konečně dojíždím pod stěnu druhé strany kaňonu a stoupám z té výhně ven. Jeden relativně plynulý kopec s 300 výškovými metry a jsem nahoře.

Náhorní rovinou dojíždím do města Pozo Alcón, kde musím bezpodmínečně vyřešit zásoby na následujících 125 km přes respekt budící pohoří Sierra de Segura. Je jasné, že tam budu bivakovat, takže voda i jídlo musí vystačit i na večeři a snídani. Je 18 hodin, a ač vidím snad 6 restaurací, jsou buď zavřené, nebo ještě nevaří, že prý je brzy. Nakupuji tedy v obchodě, najím se na ulici před ním, navíc do batohu nakládám zásoby. Na sedlovou brašnu přidávám celý bochník chleba našeho typu, ještě zavolám domů Verče, protože prý v těch horách nebude signál a vyrážím na trasu. Plán je ujet cca 50 km, kde by měla být nějaká chatka s palandami pro přespání turistů. Tam přespat a ráno pokračovat dále.

Cesta ale nejde moc dobře. Úvod stoupání je hledání pěšiny v suťovém poli. To už jedu za šera a nějak mě zlobí kontakt na světle. Vytahuji rezervní čelovku a snažím se lovit, kde asi je ta pěšina kterou se mám vydat… Není! Tak jenom slepě následuji čáru v GPSce a snažím se na ní udržet šipku. Po cca hodince se dostávám za suťové pole na nějakou horskou cestičku, po které se už dá jet. Krátký sjezd a nájezd do hlavního kopce, který by mě měl vytáhnout na hlavní hřeben. Jejda brod! Totálně si promočím boty a hlavně čisté ponožky, kterými jsem se dnes odměnil po koupeli v řece. Teplota celkem rychle padá dolů, fičí vítr a je mi kosa. Je jasné, že se na chatu asi nedostanu a spát na hřebeni bude nekomfortní. Držím se zásady „spi do kopce ať se ráno zahřeješ“ a rozhoduji se raději spát a ráno to dohnat než se vyspat špatně. Zatím jsem za závod naspal jen nějakých 5:30, takže je třeba si trochu spánku dopřát.

Někde ve 1 450 m, ještě pod hranicí lesa, nacházím krásné chráněné místo v závětří zatáčky na měkkém jehličí s vůní borovic, kde ve 23:00 rozbiji bivak a dám si čtvrt bochníku chleba se salámem a k tomu „vyvraždím"" polovinu medvědí rodinky. Navrch pošlu jedno nealko pivko, kterým se odměním za ten parádní den na dovolené. Když po „večeři“ vylezu ze spacáku si ještě odskočit, je mi taková kosa, že se třepu tak, že by podle mne mohli v Kilpi nastavovat šicí stroje… Zalezu do spacáku a za chviličku je mi krásně teplo a já usínám spánkem spravedlivých.