Linda Tekeliová: Scenic Trail 2022 celkové zhodnocení

Krásný den,

jelikož je pár dní po závodě SCENIC TRAIL, tak je na čase, abych se k němu vrátila a trošku podrobněji ho popsala.

Jak to vše vlastně začalo?

Již dva roky jsem byla registrována na závod SCENIC TRAIL ve Švýcarsku a trasu HYBER100. Kdo neví, co je to za trasu, tak jde o 170 km s převýšením 11 500 metrů. Bohužel se tento závod 2x zrušil, kvůli COVID-19. Tento rok to tedy vypadalo velmi nadějně a já se opravdu neskutečně na tuto šílenost těšila. Dokonce jsme na tento závod napasovali i projekt pro nadační fond NEZÁVODÍM- POMÁHÁM, abychom zase mohli někomu pomoci.

Tak a teď již stačí jen sbalit kufry a týden před závodem vyrazit s rodinou směr Švýcarsko, abych se trošku aklimatizovala a prošla si kousek své trasy. Když dojedeme do Švýcarska, kde máme azyl u mojí tety, zajímají mě ty úmorné vedra, které tam panovaly. Jestli je toto u nich v červnu běžné? Bylo 38 stupňů ve stínu a člověk se opravdu potil, i když seděl. Co teprve, když v tom máme běžet. Samozřejmě dostávám odpověď, že toto normální není. Je to extrém, který tady dlouho nebyl. No, co jiného bych taky čekala, hm? Já mám extrémní počasí snad na většině svých závodů nebo projektů, tak už si zvykám.

Tak je tedy na čase dát si v tom horku nějaké tréninky, abych si trošku zvykla a zároveň stihla zregenerovat na závod. První den si tedy odběhnu 20 km s převýšením 1900 m a druhý den si dám nejvyšší horu mého závodu Camoghé a odběhnu 24 km s převýšením přes 2400 metrů. Tuto horu jsem si vybrala hlavně proto, abych věděla, jak to moje tělo zvládne v takovéto nadmořské výšce. Bylo super vidět kousek své trasy, ale možná bych raději nevěděla, jaký seběh mě bude z hory Camoghé na závodě po 100 km čekat. Upřímně jsem měla při tomto seběhu nebo spíše sestupu srdce v krku, a tiše se modlila, abych ve zdraví dorazila zpět. Od té doby jsem už měla v hlavě jen jedno. Odstartovat a mít už na závodě tento sestup za sebou!

Konečně se to blíží, jelikož máme 23. 6. 2022. Den předem si jdu pro startovní balíček. Večer už sedíme doma všichni u stolu, kde pilujeme profil trati. Konkrétně kde bych v kterou dobu mohla být a hlavně na kterém kilometru nesmím špatně odbočit. A samozřejmě možnosti supportu, který mi měl do 20 hodin dělat manžel. Pak by se musel jít vyspat, protože běžel v sobotu v 8 hodin svojí trasu 54 kilometrů. Tak v sobotu přes den by mi zkusila udělat podle možností na trati support teta. Vše domluveno, naplánováno a jde se spát. Teda myslím, že s tou nervozitou se tomu nedá říct spát, ale převalovat se. Konečně je 5 hodin ráno a můžu vyskočit z pelíšku, abych za 3 hodiny vystartovala svůj velký sen v podobě závodu HYBER100...

Jak já se neskutečně těšila, ale zároveň se tak velkého sousta bála. Asi nejde ani popsat, co člověk prožívá za emoce, ale byly neskutečné. Dojedeme do Tesserete, kde už pobíhají nedočkaví běžci a všichni společně čekáme. Najednou nás všechny svolají do velkého stanu, kde nám oznámí 20 minut před startem, že se tento závod zrušil. Důvod jsou hlášené odpolední bouřky. Měla jsem pocit, že tohle už je opravdu zlý sen. Po dvou letech čekání, přišlo další zrušení a sen o tomto závodu se opět rozplynul. Jediná možnost je běžet náhradní závod K119 ve 22 hodin. V hlavě začnu zpracovávat, že nebylo jiné řešení, protože nemůžou ohrozit zdraví závodníků a ptám se sama sebe, jestli má smysl běžet úplně něco jiného, když je vše naprosto jinak?

Bylo mi jasné, že pokud poběžím, nebudu mít na této trase žádný support. Do toho jsem už noc předtím nespala a odpoledne určitě neusnu, abych si nějak odpočinula a večer šla již podruhé na START. A samozřejmě o psychickém rozpoložení nebudu asi ani psát. Myšlenky mi v hlavě lítají jako na kolotoči, ale potřebuji se nějak uklidnit, abych se rozhodla, co teď vlastně budu dělat. Volám Ivetce, píšu si s lidmi a vnímám jejich názory. Nakonec volám kamarádovi Alešovi, který běžel v sobotu trasu 18 km, jestli když se rozhodnu, že si tuto trasu dám jako trénink, zda by mi mohl udělat support aspoň na 44 kilometrů. A jelikož v nouzi poznáš přítele, jeho odpověď zněla ANO! A já se v 18 hodin definitivně rozhodla, že to nějak pro nadační fond a projekt, který jsme na to připravili, odcupitám. Ivetce z NF do telefonu slíbím, že půjdu opravdu jen z nožky na nožku a hlavně v duchu našeho NF NEZÁVODÍM-POMÁHÁM. Když jsem to slíbila, netušila jsem, že to budu plnit během závodu opravdu na víc než 100%. Začínám se chystat již podruhé na startovní čáru a ještě volám kamarádovi Romanovi, jestli mi bude během závodu přítelem na telefonu, který bude také informovat o celkovém dění naší motivační skupinku na FB. Další skvělý přítel, který bez váhání řekne ANO! Teď už tedy zbývá jediné. Dobalit věci a pomaličku vyjíždět směr Tesserete na START.

Na startovní čáře mám v hlavě přesně zpracované, že to nehodlám nijak hrotit a jdu si to opravdu proběhnout tréninkově, abych si snad příští rok mohla konečně splnit tu svojí trasu 170 kilometrů. Začne odpočítávání 1,2,3, START.....Všichni se rozběhnou, jako by běželi 10 kilometrů a já si to ve velmi příjemném tempíčku, s hudbou v uších, klusám. Začne první stoupání a odpadávají první jedinci, kteří to trošku přepálili... Vylezu na první vrchol, po kterém pak následuje příjemný 11 km dlouhý seběh. Utíká to super, již mám za sebou krásných 20 kilometrů a můžu stoupat vzhůru do dalšího kopce. Závodníci začínají zpomalovat a začínám je v kopci míjet. Najednou jsem vedle kluka mluvícího italsky, který bezradně stojí, že se mu pokazila čelovka. Italsky opravdu neumím, ale snažím se s ním domluvit. Vytáhnu náhradní baterky, jestli by mu to pomohlo, ale baterky do jeho čelovky nesedí. No nic mám přece vždy dvě čelovky, náhradní baterie a k tomu 2 mobily. Tak chvíli zvažuji, ale nakonec mu půjčím svojí čelovku s tím, že mi jí v cíli vrátí. Zatím se tak bohužel nestalo a věřím, že se mi ozve. Malé zpoždění mě nevytrhlo a s úsměvem na tváři, že jsem to pomáhání vzala doslova, stoupám opět vzhůru. Najednou stojí další klučina ohnutý o hůlky a je úplně hotový. Opět zastavím a rozdělím se o své gumové medvídky a magnesium. Když už pomáhat, tak naplno...Volám Romanovi, ať informuje naší skupinku, že jsem to vše pojala opravdu podle názvu NEZÁVODÍM-POMÁHÁM, a prostě si to užívám úplně jinak než závodně.

Vyšlápnu si třetí kopec, kde jsme na trati už jen s jednou běžkyní, která dostává křeč do nohy a poprosí o pomoc při seběhu. Jak já se vždy na ten seběh těším a teď mám tady ztvrdnout? No nic, prostě neumím říct ne a pomáhám jí dolů. Když dojdeme (opravdu se nejednalo o běh) do 3⁄4 kopce, tak jsem si uvědomila, že mé rozhodnutí bylo správné, a kdybych jí tam nechala, budu si to se svojí povahou vyčítat. Nahoře sice byly seběhy nepříjemné, ale čím víc jsme byly dole, tím víc se to podobalo spíš plavání v bahně mezi kameny. Vždy popoběhnu dopředu, otočím se za běžkyní, které v nepříjemných úsecích podám ruku, a takhle to děláme pořád. Bohužel v jednom úseku nám to oběma podklouzlo a já si při pádu rozsekla prst o skálu. Proměním se v prase, kterému z ruky celé od bahna začne kypat proudem krev. Prst zabalím do kapesníku a stejným způsobem jako před úrazem, dovedu běžkyni až do stanice na 44 km, kde mám první support Aleše. Tam mi začnou ošetřovat velmi pomalým tempem prst, abych mohla vůbec pokračovat. Já bych to upřímně vůbec neřešila, ale bohužel mi to bylo prd platné. Netrpělivě čekám, až mi prst ošetří a můžu pokračovat dál. Opět se ke mně přidává běžkyně a je mi jasné, že ze seběhu nebude nic. Do kopců sice šlapala krásně, ale dolů jí křečuje noha a má strach z kamenů, tak skoro vůbec neběží. Dávám jí svoje magnesium, bcaa, gumídky, a snažím se jí v každém seběhu pomoci. Nicméně to tempo je opravdu vražedné a pořád čekám. A čekala jsem tak dlouho, až jsme dorazily v pravé poledne v největším horku na nejvyšší vrchol závodu, kde jsem nakonec chytla brutální úpal.

Upřímně jsem se vařila zaživa. Ohnutá o hůlky se snažím nadechnout a někdy můj žaludek vyhodí iontové nápoje, kterých má už asi víc než dost. Ani nevím, jak dokážu v tomto stavu stoupat, ale jediné co vím je, že potřebuji dát dohromady žaludek, abych mohla pokračovat. V další občerstvovačce jsou již běžci i ze žluté trasy, která vybíhala v sobotu a posílám běžkyni s jinými běžci. Já si opravdu musím na 5 minut lehnout a žaludek uklidnit, protože nejsem schopná nic pozřít. A bez energie to jde těžko. Malinká přestávka mi na chvíli pomůže a já začnu opět pomaličku stoupat do dalšího kopce s vidinou další občerstvovavčky, která je na 106. kilometru a kde uvidím tetu. Nahoru to jde v tom stavu hůř, dolů se snažím i s žaludkem na vodě běžet, až se dočkám toho, že vidím na 106. kilometru tetu. Svalím se na zem a poprosím, ať mi odpočítá 10 minut, že potřebuji opět uklidnit žaludek. Nosí mi čaj, polévku, ale ze všeho mě natahuje a nedokážu nic sníst. Od cíle mě už dělí jen 13 kilometrů! Nebudu to zbytečně protahovat. Zvedám se a úplně pomalým tempem jdu dál. S radostí vidím další občerstvovačku a mám před sebou posledních 9 kilometrů.

Zkouším do sebe nasoukat energii v podobě coly, abych měla sílu trošku popoběhnout, a vyrážím dál. Jelikož byla tma, snažím se rozsvítit čelovku. Bohužel dvě noci nevydržela a vypla. A mi zbývá 9 kilometrů do cíle a náhradní čelovku jsem půjčila klučinovi. No nic vytahuji mobil a na posledních 9 kilometrech si svítím bludičkou z mobilu. Díky tomu, že skoro nic nevidím 2x zakufruju. Hledám trasu. Točím se v kruhu, až se konečně trefím na značku, a můžu pokračovat dál. Cíl se blíží a já dobíhám poslední kilometr. Ta radost, když doběhnu a můžu si pak lehnout na lavičku a nechat žaludek v klidu, si nikdo neumí představit.

Celkem jsem odběhla 119 km s převýšením skoro 8 000 výškových metrů a upřímně nebýt úpalu, tak moje nohy neví, že něco běžely. Vzhledem k tomu, že to byl závod z celého světa, kdy se smíchaly 2 závody a já skončila i s pomocí druhým a pak následným úpalem na 13. místě mezi ženami, jsem maximálně spokojená. A hlavně jsem pochopila, že mám v sobě opravdu neskutečnou vnitřní sílu, o které jsem asi ani netušila!

A teď už opravdu věřím tomu, že se příští rok dočkám své 170 kilometrové trasy. Je třeba začít trénovat :)