Leoš Kratochvíl: Na Elbrus po ledové stěně #5

Den 11

Ráno svítí slunce, je teplo. Je vidět celý hlavní hřeben velkého Kavkazu. Dnešní den máme před sebou jen 300 výškových metrů do posledního bivaku, který je na hranici s ledovcem. Je to úplně ten nejvýše položený. Dáváme snídani, hodně čaje a tekutin. Doplňujeme vodu na cestu, balíme a jdeme. Ještě přerovnávám něco v batohu, tak vyrážím za kluky později. Jdou vpravo od sutě, já vyrážím po levé straně, abych viděl celý kráter. Po cestě míjím dva pomníky. Jeden pro konkrétní osobu a jeden pro všechny, kteří se z Elbrusu už nikdy nevrátili dolů. Čím více stoupám, tím je vítr na hraně sutě ostřejší a chladnější. Kraj ledovce je plný velkých a hlubokých trhlin. Vede tudy cesta na Pastuchovy skály, ale ta je nebezpečná a je potřeba jít velmi brzy. Bylo fajn si jí celou prohlédnout. My míříme přímo nahoru. Brzy po poledni přicházíme na hranici sněhu a ledu. Okolo je již všude ledovec, ale suť lávového proudu zasahuje poměrně vysoko, zhruba do výšky 4.700 m.

Nasazujeme mačky a dáváme posledních 100 výškových metrů do bivaku. Nahoře je jedna dobrá plošina. Druhou pro náš stan s Nývlťákem vyhrabujeme a ladíme kameny. Předpověď je horší nežli byla. Stavíme stan a pořádně kotvíme ke kamenům. Má být silný vítr a velké poryvy. Zatím to nevypadá. Nývlťákovi nesedla snídaně. Je mu divně a má žaludek na vodě. Ostatní v pohodě. Za stany je pod ledem slyšet voda. Honza kope cepínem díru do ledu, abychom měli čerstvou na doplnění. Hlavně je jí dostatek. Celý lávový proud je permafrost, čili trvale zmrzlá zem. I ta úprava plošiny pro stan nám dala dost zabrat.

Začínají se valit mraky, slunce zachází. Najednou, jako když zapojíš něco do zásuvky nebo louskneš, začíná foukat. Hodně foukat. Valí se mraky. Zalézáme do stanů. Železné náčiní dáváme mimo stany, kvůli bleskům. Přichází bouřka, chumelenice, vítr lomcuje stany. Za dvě hodiny přestává sněžit, vítr zesiluje. Pomalu přichází tma a velká zima. Martinův stav se nelepší, později se dokonce zhoršuje. Budík máme nařízený na 23:00. Lezu ze spacáku a stanu do té kosy. Porada je u kluků ve stanu, mají ho větší. Stále se nám nedaří se připojit k síti. Už nemáme 3. den signál. Připojit se dá jen na moment a ruský operátor připojení rychle přerušuje. Občas to dá na poslání nebo přijetí smsky. Využíváme to ke zjištění aktuální předpovědi. Zůstáváme.

Den 12

O půlnoci se radíme znovu. Budík posouváme na 2:00 ráno. Potom ještě jednou. Klukům vítr roztrhl stan. V noci slyším, jak ho kotví a znovu vypínají. Ve 4 ráno přichází aktuální výhled počasí. Máme před sebou několik hodin setrvalého počasí. Fouká šíleně, obloha je jasná je pod nulou, potůček za stany je zmrzlý na kost. Dáváme poslední poradu. Nývlťákovi je zle a musí dolů. Dolů...to znamená sejít lávový proud, přejít ledovec a dalších 17 km dolů na těžko a přes 3.300 m klesání. Terén náročný, suť, sníh, dole potom horské chodníky. Celkem husťárna.

Dohoda je, že Hasák a Mírďa jdou s Nývlťákem dolů, aby mohli přes ledovec. Hasák se nabídl sám, za poslední návrat, protože jsme otáčeli kvůli němu. Mírďa je nesamostatný. Já s Honzou jdeme v 7 ráno nahoru. Balíme vše potřebné, abychom mohli po cestě bivakovat, kdyby se počasí rapidně zhoršilo. Na celé hoře není nikdo a je jako sklenice.

Nazouváme mačky. Potřebujeme být rychlí. Cepíny necháváme na batohu. Jdeme vše s holemi, nejistíme. Cesta je dobrá, umrzlá. Kluci jsou už jen malé tečky poskakující po umrzlých firnových polích vedle lávového proudu. To bylo naposledy, co jsme je viděli. Jsme trochu v závětří. Celou dobu mám lyžařské brýle, obloha je jasná. Ty momenty bez lidí jsou fantastický. Užívám si to. Některé úseky jsou ve sklonu 70° +. Frčíme pořád s holemi. Využíváme i sutě. Kráter je nádherný. Už před sebou máme finální traverz okolo vrcholových skal a svah se mírní. Pohled z traverzu je nádherný, na okolní ledovce a vrcholy. Pod sebou máme 2,5 km umrzlé sjezdovky.

Zaháním myšlenku o uklouznutí a jdeme dál. Honzovi se začíná motat hlava, má rozostřené vidění a je trošku mimo. Láduju do něho 2 Snickersky a je v kupě. Myslel jsem, že mám ještě alespoň jednu, ale nemám. Teď je tu ta chvíle pro sáček s dobrotami od kouzelného dědečka. Svah se zmírnil a k vrcholu je to nekonečná louka do kopce. Vlní se a pokaždé to už vypadá jako, že jsme skoro nahoře. Vylézáme na hřeben. Vítr mi strhává brýle. Naštěstí jsem je chytil. Na posledních 200 m dochází mě. Musím sundat batoh, abych nalezl záložní energy gel.

Konečně kolem 13 hodiny dosahujeme vrcholu. Nikde nikdo. Jasno a šílenej vítr. Ani se moc nezdržujeme a mažeme dolů do sedla mezi vrcholy Elbrusu, kde se napojíme na normálku. Po té dál dolů k lanovkám. Sestup normálkou byla neuvěřitelná pakárna po vydupaném chodníku, později potom mokrým firnem. Ale dá se zase docela dobře sjíždět s mačkami i bez. To byla asi jediná výhoda.

Na lanovce jsme v 16:15. Takže po zavíračce. Ještě ukecáváme lanovkáře. Ten nám pomáhá koupit lístky za 600r pro oba na jízdu o stanici níže. Od tud už nás lanovkáři pouští zdarma. Asi vypadáme docela použitě. Dole si bereme taxíka a jedeme do Saklije. Sedáme a dáváme pivko. Čekáme na kluky. Domlouváme se s Osmanem, že kluky naloží u „Garáže“. Scházíme se v kempu. Připíjíme a povídáme co se dělo přes den. Musíme si sbalit a v 11 hodin večer jedeme směr Minerální Vody a letíme přes Istanbul do Prahy. Na rozloučenou dostáváme od Ludmilky nádhernou a silnou večeři. Polévku, vajíčka se zeleninou, domácí sýr, chleba a lahev vodky.

Kolem a kolem, povedl se nám nádherný přechod Východního vrcholu Elbrusu 5.621 m., na těžko.

Díky kluci, těším se brzy na viděnou v horách.

HOŘE ZDAR!