100 Miles of Istria – Jak to všechno začalo?

K závodu 100 Miles of Istria jsem se dostala tak, že mi parťák Rendík poslal seznam závodů, a právě tento závod mě zaujal. S Rendíkem jsme to probrali a rozhodli se, že ho spolu absolvujeme.

Do Umagu jsme přijeli v pondělí 8. 4. 2019 v podvečer a měli jsme tak pár dnů na aklimatizaci. Během těchto dnů jsme si trošku Umag prošli i proběhli. Start byl 12. 4. 2019 v 16.00 hodin z Labinu a cíl byl v Umagu. Registrace ve čtvrtek proběhla bez potíží a ve 13.00 hodin jsme v pátek 12. 4. 2019 už seděli v autobusu, který vezl závodníky na start do Labinu. Již v autobusu byla cítit ze všech startujících nervozita a respekt z náročné trasy. I my s Rendíkem jsme cítili šimrání v žaludku a nervozitu jsme se snažili zahnat vtípky. Asi kolem 15.30 hodin jsme dojeli do Labinu. Když jsme vystoupili z autobusu, dýchl na nás velmi čerstvý vítr, počasí bylo úplně jiné než v Umagu při odjezdu. Teplota klesla a všichni startující hned vybalovali z batůžků další oblečení. Zapadli jsme proto do místní malé hospůdky, kde bylo zakouřeno od cigaret, ale byli jsme rádi, že se trošku před startem skryjeme před chladem.

Za dalších 30 minut jsme stáli na startovní pásce. Ani jsme se nenadáli a už jsme cupitali směrem k cíli, který byl v tu chvíli od nás 168 km. Čekalo nás přitom převýšení 6.539 metrů.

My s Rendíkem jsme vyrazili lehkým tempem a zbylí závodníci se kolem nás hnali kupředu, jako by měli cíl za rohem. Asi po 5 km nás čekalo první lehké stoupání, kde se trasa zúžila, a my jsme se dostali do špuntu. V tu chvíli jsme šli velmi pomalu, místy jsme museli i postávat. Pomalu jsme tak postupovali, až se celý peleton pohnul a my se znovu mohli rozcupitat. Po prvních 15 km jsme se dostali k první občerstvovačce. Slupli jsme nějaké ovoce a po chvíli pokračovali. Dosud byla trasa příjemná, nenáročná a my se tak mohli rozehřát. Fyzicky jsme se cítili dobře a psychicky jsme se připravovali na nejvyšší vrchol trasy, Vojak. Upřímně jsem se na tento vrchol vnitřně těšila. Nedokážu popsat proč.

Vyrazili jsme na další kilometry, a jak jsme stoupali na první vrcholky, tak se začala snižovat teplota, foukal čerstvý vítr a my jsme si uvědomili, že samotné přechody přes vrcholy budou s ohledem na počasí velmi náročné.

Nicméně jsem věděla, že oba jsme dobře fyzicky připraveni, máme dobré a kvalitní oblečení Kilpi a současně vím, že jsme oba velmi psychicky odolní. Proto jsem byla relativně v klidu.

Než jsme se dostali pod vrchol Vojak, bylo za námi asi 35 kilometrů. Počasí se mezitím stále zhoršovalo, teplota neustále klesala, začalo sněžit a vítr taky nabíral na síle. My se ale cítili vcelku v pohodě. Pod Vojakem mohla být teplota kolem nuly, ale my jsme na takové počasí zvyklí, a proto to nás to nijak nelimitovalo.

Když jsme stoupali na vrchol Vojak (1.401 metrů nad mořem), tak se dostavila silná vichřice a teplota klesla na -4° C. Upalovali jsme z Vojaka rychle dolů a já jsem se tiše modlila, abychom tuto první půlku trasy došli bez zranění. Co vám budu povídat, sestupy dolů byly mnohem obtížnější a náročnější než výstupy. Cestou dolů z každého vrcholu nás čekalo mokré kamení, bláto, mokré kořeny a listí, celkově byly sestupy velmi prudké. Po sestupu z Vojaka jsme měli před sebou ještě další vrcholky, ale já už se těšila na check point v Buzetu, který byl na 88. kilometru, kde na nás měly čekat naše drahé polovičky. Proto nám ani nečinilo problém si stále udržovat nastavené tempo. Do Buzetu jsme doběhli kolem 05.45 hodin ráno. Objali jsme naše drahé polovičky, hodili něco teplého do žaludku, já jsem si přezula boty a řekli jsme si, že už stačí jen kousek a budeme v cíli. A s touto myšlenkou jsme vyrazili na druhou půlku trasy. Rozednívalo se a pomalu se klubalo sluníčko.

Po pár kilometrech od Buzetu nás čekalo první přebrodění řeky. Přiběhli jsme ke břehu a nevěřícně jsme na sebe s Rendíkem koukali, kudy že to projdeme. Po chvíli nám došlo, že nemá smysl ztrácet čas a vrhli jsme se do vody. Vodu jsme měli až pod koleny. V tu chvíli mi došlo, že jsem si suché boty přezouvala úplně zbytečně. Přebrodili jsme řeku a běželi dál, ale po chvilce jsme museli zastavit, protože se nám v mokrých botách shrnuly vložky. Upravili jsme je a běželi dál. Překonání stejných brodů nás pak čekalo ještě 3x, vždycky po hodině běhu, vždy ve chvíli, kdy už nám boty prosychaly. Toto zapříčinilo, že se nám objevily puchýře přes celé plosky chodidel a já Rendíkovi hlásila, že mi slezly první dva nehty. Ale co, toto je bolest, která se dá v hlavě zpracovat, a když se člověk vydá na takovou trasu, musí s tím počítat.

Každou hodinu jsme neustále doplňovali aminokyseliny BCAA a brali si rovněž jednu tabletu Anticrampu proti křečím od firmy www.nejlevnejsiprotejn.cz, tudíž se nám stále dobře a pohodově cupitalo a cítili jsme se svěží.

S každým kilometrem blíž a blíž k cíli jsme si říkali, že se nám čas na trati krátí, a to i přes to, že druhá polovina byla pro mne tedy jednoznačně náročnější, protože nebyla tak záživná. Trasu tvořilo hodně rovin. Když už jsme šlapali do kopců, tak jsme se na nich museli poprat s velkým blátem z jílu. To měl pak člověk pocit, že šlape na místě, a bylo to opravdu náročné.

Opravdu krásná pasáž na trati byla zhruba od Motovunu přes Oprtajl do Grožnjanu. Probíhali jsme malými krásnými městečky, okolo starobylých staveb, na trati na nás mávali a fandili nám lidé a i z vrcholků byly pěkné výhledy. Prostě tato pasáž stála za to a velmi ráda bych se tam někdy opět podívala.

V hlavě jsme měli, že posledních 20 kilometrů by již mělo být z kopce až do cíle. Proto jsme se i na tuto pasáž těšili, že ještě zrychlíme a budeme brzo v cíli. Vycházeli jsme z mapky závodu, na které je tato pasáž vyznačena zcela z kopce. Bohužel nás však čekalo nemilé překvapení, jelikož tato část byla prakticky rovinatá a nudná a my měli pocit, že nám skoro neubíhá. Deprimující byly i cedulky, které závodníky informovaly o vzdálenosti do cíle. Měla jsem pocit, že to snad nikdy neskončí. I přes to jsme se snažili stále udržovat tempo a nezpomalovat. Nakonec se nám podařilo doběhnout do obce Umag a věděli jsme, že cíl máme na dosah. Pak už to šlo samo. Vyběhli jsme z polí k domům a cíl byl již na dohled. Z cíle jsme slyšeli hudbu a my věděli, že jsme to zvládli. Posledních několik desítek metrů jsme dobíhali k cíli, který byl u tamní školy. Když jsem spatřila cíl asi 150 metrů před sebou, měla jsem až slzy v očích. Zvládli jsme 168 kilometrů, překonali jsme 6.500 výškových metrů, a to vše v čase 18:01 hodin. Bylo to neskutečné. Celý závod mi ukázal, co vše se dá zvládnout, čeho může člověk dosáhnout. Stejně tak mě závod naplnil silnými dojmy a prožitky, které ve mně navždy zůstanou. I naše výsledky byly velmi dobré. Já jsem ve své věkové kategorii skončila první a celkově v ženách čtvrtá. Rendík obsadil ve své věkové kategorii krásné 20. místo a celkově v mužích pak úžasné 38. místo. A bez čeho bych se v závodě neobešla? Byla to mikina Ninja a bunda Hurricane, kvalitní boty a výživové doplňky BCCA a Anticramp.