Extrémní závod série WOLF MAN zvládla jediná žena!

Seriál extrémních závodů WOLF MAN skončil a my jsme hrdí na to, že právě ambasadorka značky Kilpi je jedinou ženou, která dokončila celý seriál, a tím v něm i zvítězila. Sledovali jsme její úspěchy v jednotlivých závodech a nyní přinášíme zpověď samotné Kataríny Ludvíkové, která se s vámi podělí o své dojmy a zážitky z jednotlivých závodů této extrémní série.

Celé to začalo e-mailem od jednoho dosti známého ultrabikera Štěpána, který přišel s originální, ale poněkud šílenou myšlenkou série ultramaratonů. Zimní SNOW 222 na Fatbikoch v Krušných horách a únorových plískanicích, květnový RUN 111, proběhni si kolečko přes celé Brdy, ROAD 2222, když už umíš kolečka, tak to udělej na silničním kole přes celou republiku a největší kopce, MTB 555 poslední dílek skládanky a největší masakr, co jsem kdy jela. Čísla za názvem závodu odpovídají jejich délce. Každý z nich byl jiný a jinak těžký, ale i když se to možná nechce věřit, každý měl i své neopakovatelné kouzlo a posunul moje hranice možného v hlavě o kousek dál.

SNOW 222 byl velká výzva, protože byl úplně jiný než všechno co znám, nikdy jsem nejela na Fatbiku, nikdy jsem nespala ve sněhu, a i když mi už tři hodiny po startu zamrzla všechna voda, prvních 30 km nefungovala navigace a udělala jsem si rekord v nespaní. Dojela jsem za 44 hodin do cíle.

RUN 111. Asi měsíc před startem jsem si bez přípravy zaběhla ultramaraton v Saském Švýcarsku o délce 65 km. A když jsem to přežila bez vážné újmy na zdraví, tak jsem trénink na RUN nehrotila a na cestu do práce jsem nasadila místo auta vlastní nohy. Dva týdny intenzivního běhání a mohla jsem asi 50 km držet krok s Radkem, který je legenda v bajkových ultramaratonech. Doběhla jsem asi za 15 hodin. Nohy mě sice bolely ještě měsíc, ale stálo to za to.

ROAD 2222. Silniční orgie, 8 dní a 8 nocí samoty. První ultramaraton, kde jsem 99 procent času jela sama a zjistila jsem, že mi to neuvěřitelně vyhovuje. Průměrně 270 km za den se čtyřmi hodinami spánku, západy a východy sluníčka ve většině českých hor. Krušky dvakrát :-) Neuvěřitelná únava k tomu patří, krize, bolesti zad a puchejře na dlaních. Na druhé straně čistá hlava a ohromná blízkost přírody. I když jak řekl Radek, Kuba byl asi sjetej, když to trasoval. Šotolinové cyklostezky a bajkové pasáže v noci na plně naložené silničce nebyly úplně příjemné, ale já zas měla štěstí a kolo i já jsme se bez vážnějších potíží dostaly do cíle. Byl to můj první silniční ultra a určitě můžu říct, že ne poslední :-)

A nakonec MTB 555 - největší masakr. Po třech propršených dnech byla první půlka tratě brutálně podmáčená a kolo bylo spíš na obtíž. Bez něj bych byla určitě rychlejší. Na start se nás postavilo 7 kousků, ale samá velká jména českého ultramaratonu. Start byl jako u všech vlčích závodů ve 20 hodin a první noc na spánek nebylo ani pomyšlení. Za 8 hodin 40 km? Voda udělala cesty totálně nesjízdné. A v podobném rázu probíhaly další a další hodiny, svítání, vlhko, zima, mlha, trápení, tahání, nošení kola na zádech.

Druhý den už v deset večer velká krize, tak jsem si nastavila budík na 20 minut a zabalila jsem se do termofólie. Další refresh mě čekal v nejbližší vesnici, kde na mě vyběhl rozzuřený rotvajler a pak Štěpánova zkratka pod rozhlednou Kohout. Všichni účastníci vědí, o čem mluvím. Kolo na zádech, neprůchodný terén, ostružiny, kopec jak kráva, skály a sršni. Bojím se, co horšího se mi může stát, tak vybaluju spacák ve tři ráno v rozhledně. Budíček v 5 ráno, hrozná zima, natahuju na sebe mokré oblečení a v 6 dojíždím Petra, který spal dole ve vesnici, a v noci ho obtěžovala podezřele přítulná liška.

Další specifikum závodu v Českém Středohoří je nedostatek obchodů, protože vesnice jsou příliš malé. Za celý závod jsem potkala tři vietnamské obchody a tehdy jsem byla v sedmém nebi.

Večer posílám pořadatelům sms s polohou a do půlky závodu mi chybí 36 km. Vzápětí mi přichází sms: Pozor na Trojhoru, skrabani po hrebenu, skala blbe videt, vem to podle gps. Do půlky jsem dorazila ve 4 hodiny ráno a na hřebeni trojhory jsem strávila asi dvě hodiny. Postupovala jsem centimetr po centimetru, lezecká stěna a ostrý skalní hřeben mě donutily brečet, ale taky přemýšlet, proč to vlastně dělám? Krátký spánek v chatě, nejlepší snídaně od Štěpána, kaše, ovoce, cibulačka, toasty, na cestu bagety... Prostě ráj. Taky jsme dořešili technické problémy na kole a valím dál.

První půlka druhé půlky nádherně odsýpá, radost jet. Ale všechno dobré musí skončit. Louny vlčí brod - bažina hluboká asi metr. Vyhrnu kalhoty až kam to jde a ono to nestačí...fu...tak kalhoty dolu, kolo na záda a doufám, že mě nikdo nevidí. Smrdím bažinou a na ten hnus natáhnu kalhoty. Ach jo holka, jediná holka na závodě. Ve dvě ráno jsem našla turistický přístřešek, lehnu si na stůl, helmu pod hlavu, protože mám rýmu jak blázen a jestli nemám hlavu výš, nemůžu dýchat. Budík standardně na 5, a jak usínám, slyším ryčet jelena. Zima, zima, zima.

Nejtěžší den přede mnou, nemám jídlo, nemám vodu, v gps poslední baterky, začínám být nalomená i psychicky. A nejspíš nestíhám v pondělí do práce. Nejede to, únava je znát. Největší boj probíhá v mé hlavě. Ale kolem oběda nacházím studánku a v rezervní čelovce jsou baterky. Tak už jenom jídlo. Ve tři odpoledne vietnamská večerka a já jsem v ráji, kupuji hromadu čokolády. Moje úžasná paní ředitelka mi dává na pondělí volno. Co na to říct. Jenom, že nic není tak špatné, jak to na začátku vypadá. Do cíle dojíždím po 110 hodinách a z toho jsem spala asi 6-7 hodin, zas o něco silnější a úplně poslední. Ze sedmi lidí na startu dojeli do cíle čtyři.

První ročník úžasného projektu Wolf Man je za námi a pro mě je veliká čest být první holkou, která to celé zvládla.
Děkuji pořadatelům za skvělý závod, rodině za podporu a Kilpi za skvělé cyklistické a běžecké oblečení, které mě opět podrželo.

Vaše Katka.

Foto: Štěpán Stránský