Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #6

Den 9 Neděle 21. 4. 2019

Pamplona – Saint-Jean-de-Luz 111 km / 2.013 m převýšení, čas na trase 11:02

Spíme v pohodě, nemá nás co rušit. Oba se budíme chviličku před budíkem. Ještě ležíme ve spacácích, když se v 6:28 rozrazí dveře a do chodby nahlédne paní v uniformě ostrahy objektu a ptá se, co tam děláme. Následuje debata v italo-španělštině, do které nezasahuji. Prý jsme otevřením dveří spustili alarm a na místo jede městská policie. Když pochopí, co jsme zač, vysílačkou nahlásí, že se nic neděje, a požádá nás, abychom do 5 minut opustili prostor. Na rychlo se oblečeme a vytáhneme vše na parkoviště, kde se zabalíme. Takhle rychle a efektivně jsem se za celý závod ještě nebalil. Paní je tak hodná, že nám ještě poradí, kde si můžeme umýt kola a jedeme.

Moje zadní kolo skřípe neskutečně, sáhnu na ně a je v něm vůle v ložiscích od vidlice k vidlici. Kdo ví, jestli tam ještě nějaké ložisko je. Protočit cvrčka kazety je taky téměř nemožné. Do pr…(kýnka), snad se mi to nerozsype teď poslední kilo před cílem. Včera jsme se s Nikolou domluvili, že dnešek si uděláme jako vyhlídkovou manifestační jízdu a do cíle dojedeme spolu. A teď toto… Vyrazíme na cestu a vjedeme do Pamplony, která leží na trase poutníků do Santiaga. Je velikonoční neděle, takže svátek a poutníci už vyrazili. Tomu odpovídá i infrastruktura a ve městě jsou podél trasy na Santiago otevřeny cukrárny, které nabízejí snídani. Zapadneme do jedné dáme kafe a nějaké croissanty a napůl dvoulitrovku Coly. Po snídani projedeme historickým centrem Pamplony, vyfotíme povinnou selfie na posledním CP6 a vyjíždíme z města.

Hned za městem se trasa zvedá na kopec, na jehož vrcholu je bývalá vojenská pevnost, kde jsme původně plánovali bivak. Někde pod námi slyšíme zvuk policejního majáku a děláme si legraci, že to jedou pro nás, když mají tak rychlou reakční dobu, že na alarm spuštěný v 1:00 reagují v 1:28. Když dojíždíme k pevnosti, už na nás číhá paparazzi Andy. Vychrlíme na něj sled zážitků z poslední noci a pokračujeme dál. Já nemůžu jet moc rychle. Všechny rozbité sjezdy musím jet hodně opatrně a nikdy nesmím zastavit otáčení nohou. Jediný moment, kdy kolo nevydává žádné zvuky a jede tak nějak normálně, je, když jedu do kopce na některých ze tří nejlehčích převodů, kdy se kolo tahem řetězu stabilizuje a točí normálně.

Celý poslední den je pro mě stres, aby kolo vydrželo a aby se to nerozpadlo. Nicola jede se mnou a tentokrát uklidňuje on mne a hlásí mi každou desítku kilometrů do cíle. Jedeme po asfaltu nějakými vesnicemi. Pak stoupání a přejezd přes nějaké hřebínky jako v Hostýnských vrších. Následuje prudký sešup o 800 výškových metrů, který já musím šlapat na brzdách a kde Nicolovi praská i druhá polovina nosiče sedlové brašny. Zafixujeme to elektrikářskými páskami. Pak najíždíme na cyklostezku, která podél řeky plynule klesá k moři. I zde jsou tunely jako za Alcarazem a i toto je původně železniční koridor, který však nikdy nesloužil svému účelu. Po proražení všech tunelů a vybudování štreky se města tohoto regionu rozhodla, že tu vlak nechtějí, a tak na položení kolejí už nedošlo.

Jsme v podhůří Pyrenejí a blízko oceánu a na rázu krajiny je to znát. Taky charakter vesnic je úplně jiný, daleko bohatší a je vidět, že tu panuje čilý cestovní ruch. Normálně bych tady nechal úřadovat Olinu a užíval si, jak to frčí v mírném klesání. Takhle se jen lekám pokaždé, když zazní nový kovově řezavý zvuk. Už je mi jasné, že praskla zadní osa a zadřelo se ložisko (v libovolném pořadí) a kolo se protáčí jen na pevné ose zašroubované do rámu. Načalo se to asi po včerejší výměně brzdových desek změnou orientace osy proti rámu a následných sjezdech, kdy jsem už cítil, že kolo trochu plave. A poslední „kapka“ byla večerní bouřka, bláto a mytí proudem vody ve fontáně. K tomu všemu se zátěží naloženého kola…

Když opouštíme cyklostezku, chybí nám poslední kopec k hranici do Francie. Je prudký tak, že jde sotva utlačit ale pro mě to znamená, že se kolo šetří, proto to vítám. V kopci jsou nějaká prazvláštní místa / zařízení. Jakási miniopevnění, nebo spíš střelecké posty či původní kulometná hnízda, která asi dříve sloužila k ostraze hranic. Vyškrábeme se nahoru a stojíme na lesní cestě nad začátkem klesání. V mobilní mapě si ověříme, že skutečně stojíme na hranici Francie. „Právě jsme přejeli přes celé Španělsko od jihu na sever! Páni!“ Když si to uvědomíme ,je to opravdu VELKÝ pocit. Navzájem si pogratulujeme.

Zbývá poslední 6 km sjezd a pak 10 km dojezd přes pár vesnic k moři. Pouštíme se dolů a sjezd není vůbec zadarmo: promáčený terén, kořeny, bláto, kluzké oblé kameny, brody potoků. Za zadní kolo se mi chce skoro brečet…přece tady nezůstanu…to musím dát. Pak Nikola řekne 14. Teď nebo nikdy, to kolo už je stejně v háji a já to dojdu třeba pěšky. Pouštím brzdy a ignoruji zvuky pode mnou. Kolo to nějak vydrželo a jsme na asfaltu. Nasazuji tempo, které je moje kolo schopno jet, a jedeme vesnicemi. Nikola odpočítává každý kilometr. Asi šest kiláků před cílem mi hlásí cykloservis u trasy, kam si můžu skočit až bude po závodě (a až nebudou svátky).

Čtyři kilometry před cílem se k nám na kole připojuje Andy, točí nás a fotí a já vůbec nechápu, proč se řehtá, když z mého kola zazní zase některý z těch strašných zvuků. Nicola hlásí 3,2, už je na něm vidět radost a euforie. I já jsem nadšený že to už dáme, ale prostě si to neumím užít a radovat se. Přitom jsem dojatý za všechno, čím jsme prošli a co jsme to dokázali. Ale představoval jsem si to trošku jinak.

Poslední kilometr, už jsme v historickém centru Saint-Jean a chybí jen dojet k majáku na břeh oceánu. Konečně se mi uleví od stresu. Chytáme se s Nikolou za ruce a společně dojíždíme do cíle.

Paráda, je to tam. Dokázali jsme to. Projeli jsme celé Španělsko a viděli místa, která většina Španělů nestihne za celý život navštívit. Byla to paráda, neskutečně jsme si to užili a kromě zážitků máme každý i nového přítele, o kterého se můžeme opřít.

Friendship is more than victory! Thank you, Nicola!

V cíli na nás čeká Lucas, který ze závodu odstoupil někde u Cuency a musí se vrátit zpátky za katedru než mu skončí velikonoční prázdniny. Fotíme se spolu s Nicolou před majákem i oceánem na všechny foťáky a telefony co máme a pak se všichni přesuneme do restaurace (což jak se zpětně dovídám způsobilo zmatek mezi všem co přes trackery sledovali náš dojezd na Internetu) Zavoláme domů, já po dvou týdnech konečně slyším mé děti.

Po večeři si z Andyho auta vyzvedneme civil a přesuneme se do hotelu kde máme bookovaný pokoj. Ještě je pořád světlo a my už nikam nemusíme dáme sprchu a jdeme na další večeři a konečně i pivko v hotelové restauraci. Koukáme na tracker a Alex je někde za pouští Bardenas Reáles před hřebenem větrníků ještě kus před Pamplonou. Jesee najíždí do pouště. Dá se čekat že Alex dojede zita večer a Jesse asi až další den ráno.

Nikdo další už v závodě nepokračuje. Další dva italové Stefano Cento a Piero po odstoupeni v Cuence pokračují po asfaltu a více méně kopírují trasu po silnicích do cíle. Stefano Cento jsou s Nicolou kamarádi ze stejného klubu, takže víme že plánují že dojedou až za Jessem, protože Jesse si zaslouží dojet jako čtvrtý a nebylo by fér aby ho předjeli.

Nicola se rozhoduje počkat na Alexe a já mám ještě týden čas do odletu ze 180 km vzdáleného Bilbaa tak si dám dva dny volna v cíli, počkám na Jesseho a pak se v klidu přesunu podél oceánu k letišti.

Alex přijíždí den po nás, oba ho uvítáme a jdeme si sednout a pokecat. Alex se po půlhodině zvedne a odjíždí na vlak. Hodinku nato odjíždí i Nicola.

Jesse se neuvěřitelně vyhecuje a poslední noc přes poušť jede bez bivaku až do cíle. Dojíždí v úterý o půldruhé ráno. Jedu mu na mém rozvrzaném kole naproti a dojedu s ním do cíle. Jsem za něj opravdu šťastný. Myslím že si taky pěkně hrábnul, ale ani na chvíli nepochyboval, že by nedojel.

V úterý před polednem pak dorazí i Stefano-Cento s Pierem a z Madridu dojede i April s maminkou. Dáváme všichni společně ještě s Andym oběd, jako definitivní tečku za prvním ročníkem závodu Iberica Traversa adventure 2019 a pak se rozjedeme domů. Stefano Cento s Pierem pokračují dále na kole směrem na Itálii a já s Jessem jedeme podél oceánu do Sansebastianu, odkud letí Jesse do Portugalska navštívit svého strýce, kterého od dětství neviděl. A já pak sólo až do Bilbaa.

Shrnutí

Závod je poctivá bajková trasa. Trať je hlavně v první polovině nesmírně náročná převýšením a technickými úseky. Druhá polovina je o něco jezdivější a rychlejší. Nicméně počasí nám v letošním ročníku udělalo druhou polovinu snad ještě těžší než byl úvod.

Na nejčastější otázku srovnání s českým závodem 1000 miles adventure odpovídám, že to je velice srovnatelné ale každý závod má něco. Jestli je některý z nich lehčí nebo těžší si nedovolím říct. Je to podobné.

Španělsko je nádherná země, lidi milují cyklistiku a fandí. To se projevuje i na silnicích, kdy řidiči jsou mimořádně ohleduplní dávají cyklistům přednost a při předjíždění i dostatek prostoru. Myslel jsem si že je tam snad trest smrti za omezení cyklisty, ale to by se na mě asi nesmáli a nefandili. ☺

Krajina je rozmanitá a pestrá, to asi zažiješ málokde. Měli jsme vzorky krajiny snad všech světadílů amazonský prales, grand canyon, výhled na Fuji, saharu, červené kameny jako v austrálii i evropské lesy. Jen na Antarktidu naštěstí nedošlo. I když je to tak rozmanité stejně mám nejraději hory které jsou zelené a potřebuji i stromy a trávu. Prostě krajinu podobnou té naší.

Bivaky jsou u nás jednodušší, protože české lesy jsou vybaveny altánky, seníky a lesními přístřešky téměř jako hotel. Tady je to horší, ale občas se vyskytují opuštěné budovy a občas nějaké tábořiště s přístřeškem.

Je třeba hodně hlídat vodu protože v přírodě jí moc není. Ale kontakt s civilizací je na trase poměrně častý, tak se to dá nějak řešit.

Foto: Luboš Seidl, Nicola Canzian, Andy Buchs – Iberica Traversa

Technika a výbava

Pro fjanšměkry, hračičky a bikepackingové fandy, přidávám ještě pár detailů o technice a výbavě.