Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #5

Den 8 Sobota 20. 4. 2019

Borja – Pamplona 178 km / 2.488 m převýšení, čas na trase 15:16

Po zazvonění budíku ještě v polospánku vychrlím rychlým monologem na Nikolu jestli se taky tak „těší,“ že si dneska zase můžeme zajezdit na kole (doplněný několika výrazy typickými pro ostravský region). Chvíli je ticho a pak se jen ozve prosba: „English please…“ Mám pocit, že toho kluka znám snad celý život, že jsem skoro překvapen, že to není Čech. Pak se tomu ještě dlouho smějeme.

Ráno nikam nespěcháme, zajdeme si do motelu na snídani a ptáme se, kde je nějaká auto myčka. Překvapivě je hned za barákem. Ještě než na kola dáme zase brašny, skočíme do myčky a zbavíme se těch šílených nánosů bláta ze včerejšího večera. Ještě si vyměním brzdové desky a skoro o půl desáté vyrážíme.

Plán je dojet nějakých 180 km na poslední CP6 do Pamplony, v pevnosti za ní zabivakovat a zítra dorazit do cíle manifestační jízdou jako na Tour de France, kde se taky poslední den nezávodí. Na trase dnešního dne je v úvodu přejezd největšího pouštního útvaru v Evropě přírodního parku Bardenas Reáles a těsně před Pamplonou pak nějaké prudké kopce. Je krásné ráno. Deště, které nás předchozí dva dny sužovaly, ještě stále řádí ve střední části Španělska, ale my už jsme jim ujeli. Pouze navečer je nějaké riziko bouřek, ale snad tomu stihneme ujet.

Jízda na čistém kole na nás působí, jako by se člověk podruhé narodil. Ještě se sice dostáváme do několika sektorů, kde hrozí zapadnutí v blátě, ale za denního světla je vždy včas odhalíme a vždycky se nám podaří je nějak objet nebo projít. Volíme raději ztrátu pár minut, než další zásek, a tak někdy objíždíme i zdánlivě bezpečná místa. Po dvaceti kilometrech projíždíme kolem drogerie, kde si kupuji sluneční brýle. Čeká nás poušť, ve které budeme přes poledne, což je přesně to, co nechceš.

Při nájezdu do terénu na prvním výšvihu pouštního sektoru sedí u cesty nějaká podivná, MEGA velká slepice. Jak se přiblížíme, jen skočí ze skály a my žasneme nad rozměry tohoto zvířete. Je to sup, kterých po chvíli vyplašíme celé hejno, a sledujeme, jak majestátně krouží kolem nás. Snažím se to fotit, ale na mobil není šance… Pak už se noříme hlouběji do pouště. Kolem nás jsou různé vymleté rokle a kaňony a my se shodujeme že cítíme úctu k velikosti, síle a rozmanitosti přírody. Jedeme, točíme, fotíme a kocháme se tou nádherou.

V jednom rychlejším sjezdu cítím, že mi zadní kolo lehce plave. Ale ujíždím Nicolovi, který když mě dojede, říká, že má asi přidřené ložisko ve středu (osy klik) asi z toho bláta. Zkoušel to zvnějšku trochu mazat olejem. Jedeme klidně dál. Na nějakém kopci točí Nicola panorama pro jeho Instastory, ve kterém pronáším nějakou italskou frázi, kterou do mě nahustil. Prý to mělo takový úspěch, že jeho přítelkyně málem spadla ze židle.

Sjíždíme další kopec a dole na nás číhá Andy, ověšený sadou foťáků a kamer. Pokračuje na kole s námi a dělá fotky a rozhovory za jízdy. Ten rozhovor se mnou nebude asi nic moc, byl jsem natolik pod dojmem prostředí, ve kterém se nacházím, že jsem nebyl schopen formulovat myšlenky. Andy nás fotí, zepředu, zezadu, samostatně i spolu. Tuto pasáž jeď ty, tu zas ty. Je to fajn, ale docela to brzdí postup. Hlavně stihnout za sucha dojet do Pamplony… Pak se s námi na hraně úžasného údolí Andy loučí, že musí jet zpátky k autu. To by nebyl on, aby v tom nebyla nějaká kulišárna. Jedeme kousek singlem po hraně úbočí a pak jsme najednou mimo trasu. Točíme se a hledáme správnou pěšinu. Na vyhlídce doslova nad propastí sedí párek turistů a ukazují někam k propasti, že by tam snad mohla být pěšina. OMG, no páni, tak to je něco: „Počkej Nicolo, tohle musím natočit!“ Odkládám kolo a vylezu na vyvýšeninu nad propastí. Naše trasa vede dolů dechberoucím tobogánem. Tohle nám nikdo neuvěří. Nachystám telefon a spouštím kameru. Nikola popojede na hranu padáku a nevěřícně kroutí hlavou. Tohle je fakt crazy… Pak se pevně chytí řídítek a už to valí dolů. Je to šílené, úchvatné a dechberoucí. Dole zastaví a bere telefon a je řada na mně. Najedu nad hranu a nevěřím, že tohle mám sjet. Pustím se dolů a jediná cesta je nechat kolo jet tak akorát rychle, abych v místech, kde se pěšina propadá do propasti, využil stěnu z druhé strany jako klopenou zatáčku. Sjedeme dolů a lišák Andy na nás mává, že nevěřil, že to někdo pojede ☺ Aspoň mám nejakčnější bikovou fotku v životě.

Vyjedeme a Nicola zjišťuje, že mu praskla pravá strana nosiče jeho sedlové brašny. Je to předprodukční prototyp, který testuje pro kamaráda. A je třeba říct, že je to test pořádný. Vytahuji elektrikářské zip pásky, kterými mám naládované trubky triatlonových nástavců a nosník fixujeme k sedlu a sedlovce a za pár minut pokračujeme dále.

Poušť opouštíme dlouhým výjezdem k nějaké vesnici, která je na kopci jako z animované pohádky. Doplníme vodu a za vesnicí stoupáme dál, až dojedeme na hřeben, který je posetý větrnými elektrárnami kam až oko dohlédne. Zatahuje se a nám zbývá poslední hodina světla a přejezd hřebene podél větrníků, který je zubatý jak záznam z EKG a většina stoupání je tak prudkých, že se musí tlačit. Pereme se s tím a už opouštíme větrníky a hrabeme se na nějakou super prudkou špici, za kterou by měl následovat sjezd do údolí a poměrně rovinatý dojezd po předměstí do Pamplony. V posledním stoupání začíná pršet a na vrcholu už spolehlivě lije. Říkám si, jeď dokud prší, tak ti bláto nezalepí kolo a dolů to nějak sjedeš. Je to hnus, bláto je všude a ze sjezdu se stává kluziště, kdy jsou často obě kola ve smyku a jenom se valím do údolí. Na jedné odbočce není trasa přesně, tak se tím blátem dvakrát vracím tam a zpátky a z lesa jen slyším Nikolu, který si opakuje kompletní slovník italských vulgarismů. Konečně jsme venku z lesa a dojíždíme do vesnice. Jsme totálně promáchaní, promrzlí a naštvaní, že jsme to nestihli přejet před deštěm. Chybělo nám snad jen 20 minut, ale těch prostojů, co jsme od rána měli je mnohem víc… Ve vesnici je veřejná fontána, u které si myjeme kola a nakonec i sebe, tak jak jsme v oblečení od pasu dolů. Kousíček odsud by bylo slušné místo na bivak pod terasou sportovní haly, ale Nicola se chce někde zahřát (nemá rezervní oblečení a má hodně letní spacák), takže chce dojet do Pamplony. Zkoumáme trať a vypadá to, že by to už mohlo být jen po silnicích a cyklostezkách a snad už žádné bahno. Já mám ještě rezervní bundu Joshua, tak ji přidávám a jsem na tom jakž takž. Nicola se ale trápí a lomcuje s ním zima, až se divím, že nespadne z kola. Jeho přítelkyně se zatím snaží najít nějakou možnost ubytování v Pamploně, ale ceny jsou od 300 eur za noc výše a ještě docela mimo trasu. Jedeme tedy k McDonadu, který má provoz do jedné hodiny ráno a tam se najíme a snad i osušíme. Cestou mi začne brutálně vrzat a praskat v náboji zadního kola. Dojedeme do Pamplony a před McDonaldem vidíme nějaký parkovací dům. Zapadneme na jídlo a dáváme dvakrát komplet menu a plánujeme, že v noci rozložíme bivak v nejvyšším patře parkovacího domu, že tam v noci určitě nikdo nebude zajíždět. Nicolovi se podaří trochu osušit v prostoru pro přebalování miminek a už je na tom líp.

Se zavíračkou bereme kola a přejíždíme k parkovišti. Není to parkovací dům. Parkoviště je jen v úrovni terénu a další patra jsou obchoďák. Na parkovišti je celkem provoz, a tak postupně procházíme jeho zákoutí, jestli je šance se někde schovat. Dojdeme ke dveřím s označením Emergency exit, otevřeme je a vidíme betonovou chodbu vedoucí ke dveřím ven z budovy. Nikola vyzkouší druhé dveře a jdou otevřít, takže budeme mít cestu ven. Zalezeme i s koly do té chodby, nachystáme ležení a kola využíváme jako sušák na mokré hadry. Budík domlouváme na 6:30. Jsme dokonale chráněni, můžeme v klidu spát a zítra nás čeká posledních cca 120 km.