Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Novinky z Kilpi

Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #4

10. 7 .2019   19 minut čtení

Den 6 Čtvrtek 18. 4. 2019

Uňa – Cuevas Labradas 141 km / 3.025 m převýšení, čas na trase 14:00

Ráno se budíme a moc se nám ven nechce. Nicméně na šestou máme domluvené odemčení „kolárny“, takže musíme. Ještě nejsme sbalení, tak jen vyběhneme vytáhnout kola ven a pak se rychle sbalit na pokoji. Když dojdeme z pokoje zpět ke kolům, spustí se déšť. Je to takový lehčí deštík, nicméně vytahujeme oblečení do deště. Já bundu Hurricane, kterou jsem dosud neměl tu smůlu testovat v dešti, ale její pověst mě přesvědčila, že to je ta správná volba, abych ji vzal s sebou.

Hned za vesnicí odbočujeme na nějakou kozí stezku a tlačíme kola do prudkého kopce někam pod skalní stěnu, která se v té tmě tyčí někde nad námi. Pak chvilku traverzujeme na patě skály a najednou jsme mimo trať. Chvilku nechápavě zíráme do GPSky, protože trať vede přes tu KOLMOU skálu a pokračuje někde nahoře nad ní. Rozhlížím se, ještě je dost šero, ale nakonec ve skále zahlédnu uzoučký komín, kudy se vydám dál. No, je to něco. Chvílemi tady ani nevejdou řídítka, tak kolo protlačím po zadním kole. Jindy zase musím kolo hodit na zadní opřít o skálu, vyšplhat dvoumetrový boulder a kolo si za přední kolo vytáhnout k sobě. Naštěstí v tomto sektoru neprší, jen mírně mrholí, ale i tak je to poskakování v cyklistických tretrách po mokré skále docela adrenalin. Asi po 300 m tohoto skalního rébusu a o 50 metrů výše se dostáváme na lesní cestu, která sice stále poctivě stoupá, ale už se dá aspoň jet nebo pohodlně chodit. Potřebuji si upravit uvolněnou brašnu, tak Nicola odjíždí.

Následuje sekce, kdy stále převážně stoupáme, ale dá se to většinou normálně jezdit. Po nějakých 20 km zahučíme brutálním sjezdem, vlastně tam ani žádná cesta není, jen je to prudce dolů do údolí, na dno nějaké zatím ještě vyschlé řeky. Údolím pak trasa vede dále, ale všude jsou čerstvě napadané stromy. Tak přehazuji kolo přes jeden strom za druhým. Moc nad tím nepřemýšlím. Moje psychika už je pár dní v superman módu, kdy je mi jedno, jaká překážka je přede mnou, prostě ji překonám a jdu dále. Překážka tu je od toho, aby se překonala. Řešit to nemá cenu, byla by to jenom ztráta času energie. Když překonám asi padesátý strom dojdu Nicolu, který si prochází mentální krizí. Snažím se ho uklidnit, že za to Andy nemůže, protože padlé stromy jsou úplně čerstvé, takže to nemohl vědět. A on že je v pohodě, jeho jediný aktuální soupeř je vedle něho a ostatní ještě nedojeli ani na CP5 a pak ještě budou muset na tu šílenou skálu. Jediné co musíme teď udělat, je vypadnout odsud než začne pořádně pršet, a nedej bože aby se naplnil i ten potok, který chvílemi křižujeme.

Pokračujeme dále a pak už se jen smějeme absurditě situace, ve které se nacházíme. Přemýšlíme, jestli se náš postup dá brát jako jízda v háku. Někdy netušíme, jak kolo přenést, kudy stromy obejít. Někdy se musíme pod hradbou kmenů proplížit a kolo za sebou protáhnout po zemi. Asi po 4-5 hodinách se dostáváme na palouk ze kterého vedou dvě cesty údolím přes stromy a jedna přímo proti svahu nahoru na kopec. Je to ta nejprudší varianta která nás, sice šíleným svahem, konečně vysvobozuje z pasti polomu po větrné smršti. Kouknu na computer a za šest hodin jsem dnes dosud najel necelých třicet kiláků. Jsem rád že jsem v tréninku chodil pravidelně plavat, a tak mi neodešly ruce od toho nekonečného vzpírání a tahání kola.

Prší jen lehce a trasa vede po štěrkopískových lesních cestách, po kterých se jede dobře i za mokra. V nějaké vesnici se ptáme na možnost jídla a místní nás posílají do nějaké boční uličky, kde je něco jako bar nebo spíš bufet. Nabídka je značně omezená.Dáváme zapečenou bagetu se šunkou a sýrem a aspoň se trochu dokrmíme. Vyjíždím o něco dříve, protože Nicola ještě mění baterky v GPSce, ale oba víme, že se nevidíme naposledy.

Spouští se pořádný liják, ale mně se jede skvěle. Bunda mě drží ve slušném tepelném komfortu a trať je rozumně „jezdivá"" nahoru dolu, takže ve sjezdech nestihnu promrznout a v dalším kopci se zase dobře zahřeji. Kolo i v té vší nepohodě šlape parádně a já zjišťuji, jak moc mě to baví a snažím se jet co to dá.

Bohužel není šance si užívat žádné výhledy, protože prostě žádné nejsou. Taky mi chybí ty ztracené brýle, které by se teď tolik hodily. Telefon je vypnutý a zabalený ve dvou sáčcích někde pod třemi vrstvami oblečení. Asi po 80 km vjíždím do Aragonie, končí hory a přede mnou je 80 km údolím podél nějaké řeky mimo civilizaci. Říkám si, že by to chtělo tohle údolí překonat, abych se večer ještě najedl a doplnil zásoby. Cesta údolím probíhá nejprve z kopce a po rychlých šotolinových cestách, kde dokonale promrznu. Pak přejíždím přes most přes řeku na druhou stranu údolí a dál se hrabu v blátivých singlech v prudkém svahu. Postup se dramaticky zpomalí a celý průjezd údolí pro dnešek už nevidím jako reálně možný. Najednou se jako zázrakem objeví nějaká chatová osada a na jedné chatce je nápis BAR. Zapadnu tam a kromě obsluhy je u pultu jeden zákazník, který mi ochotně pomáhá s překladem. U prvního stolu plápolá oheň v krbu, tak rozvěsím mokré hadry a poprosím o jídlo. Obsluha sice není z nejrychlejších a pán se snaží vtipkovat ale já jsem pořádně promrzlý a navíc jeho španělštině nerozumím tak je mi to jedno. Hlavně že se ohřeji a usuším oblečení. Nějaký čas to trvalo, ale já jsem se parádně najedl a vím že do rána určitě vydržím i kdybych měl někde nouzově bivakovat na divoko.

Za osadou trasa chvíli vedla po cestě a pak odbočila do údolí další řeky. Tentokrát proti proudu, ale aspoň vede po „jezdivých"" šotolinách, čehož si v tom lijáku cením. Před sebou vidím stopy, že tudy projelo nějaké kolo, ale nevypadají moc čerstvé. Nevím, jestli to je Nicola, nebo někdo místní. Pokračuji dále a cítím, že už toho mám dost, ještě mi chybí nějakých 30 km na konec údolí, když vidím směrovku s nápisem Cuevas de Aragon (Aragonské jeskyně). Hmm, jeskyně by mohla být dobrý bivak!? Kdo ví, kde bych se schoval až vyjedu z údolí. Chvíli to zvažuji, ale nakonec si říkám OK, najdi jeskyni a jdi se vyspat v suchu, na ráno máš ještě jednu komplet sadu rezervního oblečení pro studené počasí, tak to bude lepší než teď. Vyjíždím ze šotoliny a projíždím podél vesnice Cuevas Labradas, jejíž název napovídá, že se v okolí vesnice jeskyně skutečně vyskytují. Je sice teprve 8 hodin večer, ale moje tělo se hlásí o regeneraci. Po necelém kilometru najdu úžasnou jeskyni, že by se v ní dala schovat celá dodávka. Natahuji péřovku urovnám podklad pro karimatku a zalezu do spacáku. Takhle brzy jsem ještě nikdy nekončil. Ale dnešek stál za to. Najel jsem jenom 141 km ale nadřel jsem se určitě nejvíc za celou Ibericu.

Ve spacáku zapínám mobil a překvapivě mi naskakuje signál. Vidím, že Nicola to dal až ven z údolí a je 20 km přede mnou ve městě Molina de Aragon. Počítám, že bude vyrážet kolem 6 ráno. Dávám proto budíka na 4 hodiny, abych byl v 6 hodin taky v Molině. Dojídám chleba, na dosah si dávám jednu rodinku gumových medvídků na ráno a vychutnávám si, jak spacák hřeje, a i když venku pořád lije, já jsem v pohodě.

Den 7 Pátek 19. 4. 2019

Cuevas Labradas – Borja 219 km / 3.644 m převýšení, čas na trase 17:18

Budík zvoní ve 4 hodiny ráno a já koukám na to, jak parádně si tělo odpočinulo po šesti hodinách spánku. Nicméně ranní balení jde strašně pomalu. Nejdrsnější je obout promočené boty. Přes cyklokraťasy dávám zimní kalhoty na běžky a jako pojistku mám po přední straně nohou od stehen po kotníky pruh ustřižený ze záchranářské termoizolační folie jako úplně spodní vrstvu. Taky ponožky do bot balím do fólie, aby nohy lépe držely teplo. Přidávám ještě jednu vrstvu na tělo. Bunda Hurricane do deště jde znovu do akce, včera fungovala na jedničku.

Když vyjedu, je cesta po asfaltu a míííírně stoupá. Tak akorát aby mi nebyla zima a abych se plynule zahřál na provozní teplotu. Nohy jsou odpočaté a nebohé kožené sedlo Brooks se sice šíleně natáhlo, ale je překvapivě stále pohodlné. Až teď si uvědomuji, že vlastně vůbec neřeším sedací partie. Vždycky jenom ráno namažu a v noci spím „na ostro“, aby se vše provětralo. Slibuju si, že dneska na to budu dávat větší pozor a budu častěji mazat. Těch dvacet kiláků do Moliny sfouknu lehce přes hodinku. Projíždím městem a zastavím u bankomatu. Hned vedle slyším nějaký hluk a vidím postávat skupinku na ulici před nějakým barem. Zastavím tam a do nosu mě praští vůně páleného konopí. Jedna z potácejících se postav mi dává na pozdrav high five. Plácnu si s ním, ukážu na kolo a na oči a česky řeknu: „Hlídej!“ Gesto je asi tak přesvědčivé, že se svého úkolu okamžitě zhostí a dělá mému kolu hlídacího psa. Já zatím vlezu do baru, sundám přilbu a dvě bundy a koukám, co by se dalo posnídat. Nabídka je celkem pestrá, vše je vystaveno za skleněnou vitrínou, tak si dopřeji pořádnou snídani a kafe, doliji bidony a přidám ještě nějaké tyčky na cestu a plechovku Coly do batohu. Většinu osazenstva moje zjevení zaujme, tak se plynule přesunou dovnitř a můj vlčák hlásí, že pořád svítím. Sám se bojí na kolo sáhnout, tak si skočím vypnout světla. Uvnitř probíhá čilá debata, kdo jsem a odkud jedu. Občas někdo vymáčkne větu v angličtině, občas s sebou někdo švihne o zem… Když se doví, že jedu už sedmý den a vyjel jsem z Tarify, stávám se chráněncem místního lídra, který jezdí jednou týdně do Tarify, takže on JAKO ŽE OPRAVDU VÍ JAK JE TO DALEKO. A prý jak se mi líbí Molina atd… „Copak já vím kluci!? Vynořila se ze tmy a jediné co jsem z ní viděl, jste vy…,“ pomyslím si. Když však zjistí, že jedu závod a že jsem těsně druhý (Nicola vyjel asi půlhodinku před mým příjezdem), tak mě začnou povzbuzovat a co prý ještě potřebuji, abych mohl hned jet a že to platí oni. Barmanka se ještě dvakrát ujistí, komu má moji útratu napočítat (ujme se toho kápo), a pak se na mě usměje a řekne OK. Celá skupina se se mnou vyhrne na ulici. Ještě pochválím vlčáka, že tak krásně hlídal, a už pádím dál na trasu. Mezitím se rozednělo a já teď už vím, že jsem nelhal, když jsem jim tvrdil, že Molina de Aragon je krásné město.

Ještě tak deset kiláků jedu po asfaltu a děkuji za rozhodnutí o místě včerejšího bivaku, protože jsem od rána neviděl žádný přístřešek, kam bych se v dešti schoval. Snad jedině kromě prostoru bankomatu, ale tam by mě pravděpodobně otravovali opilci z baru a určitě bych se nevyspal tak klidně jako v té jeskyni. Déšť navyšuje na intenzitě a více než radost z putování se moje jízda mění v boj s živly. Následující trasu si moc nepamatuji, jen vím, že chvílemi lituji, že je škoda že počasí je jaké je, protože za hezkého počasí tady musí být krásně. Po nějakých 60 kilometrech dne se cesta přestane houpat a je spíše dolů, navíc odbočí do údolí nějaké místní říčky, kterou v úvodu musíme překonat. Voda se valí přes můstek, který zde byl, a je třeba brodit. Naštěstí to nevypadá, že by proud byl nějak silný, tak srdnatě najíždím do vody a vodou asi 15 cm nad náboji mého 29“ kola projíždím. Kolo se dokonale umylo, řetěz a kazeta se lesknou jako nové, a co se děje s ložisky nábojů a středu, raději nepřemýšlím. Namažu řetěz a pokračuji dále. Trasa se drží potoka a voda dosahuje až ke kraji travnaté cesty, po které jedu. Jen se modlím, aby se cesta nezhoupla a já nemusel do vody znovu.

Co je horší, jsou moje ruce. Jsou zcela promrzlé a začínám ztrácet cit v prstech. Na pravé ruce je palec tak slabý, že už nedokáže zmáčknout páčku řazení. Inspiruji se metodou kamaráda Jirky Zdrálka, jehož pravá ruka končí někde nad zápěstím a on jí dokáže na kole řadit a s tímto handicapem dokáže ujet míle. Takže při řazení dávám ruku v pěst a tou pak zatlačím do páčky. Co je však dobré, tak ukazováčky na obou rukou jsou stále v provozuschopném stavu a já dokážu bezpečně dávkovat brzdný účinek do obou brzd. Začínám mít hlad. Spotřeba vody v tom dešti je téměř nulová, takže se do pití musím spíš nutit.

V nějaké vesnici projíždím kolem baru s párty-stanem na zahrádce, do kterého schovám kolo (aby se náhodou nenamočilo), a jdu dovnitř. Místo vyhazovu se projevuje obdiv (nebo to byl soucit) k tomu že někdo v tom nečase jede na kole, a kolektivní snaha se se mnou domluvit se stává věcí cti celé komunity. Jídlo nedělají, ale když se doví, odkud a kam jedu, tak barman povolá rodiče, kteří mi z domu přinesou něco k snědku. Pouze jsem požádán ,abych si nesedal na židli. To rád splním a na stojáka se u barového pultu napráskám dobrot, které mi donesli. Poděkuji rozloučím se se všemi, zvednu ze země batoh a omluvím se za tu louži bláta, která po něm zůstala. Trasa dál pokračovala mírným stoupáním a intenzita deště o něco povolila, což se projevuje na tom, že se mi pomalu vrací cit do rukou a není mi tak nesnesitelná zima (ale jenom zima).

Na nějakém 115. km je město Ateca, kde dělám drobnou navigační chybu a míjím odbočku. Než se stihnu otočit, vynoří se odněkud Nicola s kolem. Že byl nakoupit v obchodě a pak jedl na ulici a nějaká paní když ho viděla, ho pozvala domů na teplý čaj (nebo možná kafe!? Je to Ital…) Radí mi, kde je obchod. Skočím si doplnit pomalu se tenčící zásoby, zatímco Nicola na mě čeká u kola. Říká, že asi 100 km odsud je nějaký motel s 24hodinovou recepcí, kde by se mohl dát vzít dvoulůžkový pokoj, a jestli do toho jdu s ním. No po včerejšku netuším, kolik jsem schopen ujet, a jaká hrůza nás na trase čeká, tak říkám jestli tam dojedeme tak určitě…

Od té doby postupně déšť ustává a my jedeme tak nějak spolu. Nicola si dělá legraci z mé termofólie, že mi nohy šustí jako pytlíky chipsů. Říkám, že jsem měl pocit, že jsem dopoledne někde v dešti zahlédl Andyho auto. Takže se nám může stát, že na nás bude dneska někde čekat. Déšť už konečně ustal a oblačnost se zvedá. Začínají být výhledy do krajiny, zrovna v době, kdy se blížíme do nějaké nějaké pouště (po dešti), nad kterou se tyčí bizarní skalní útvary, mezi kterými se proplétáme parádním singlem. Je to krásné místo a my si to užíváme, fotíme, točíme krátká videa a máme zase radost z pohybu po trase.

O kus dál v jednom sjezdu vjedeme do bláta, které nám kompletně zalepí kola. Navíc drží jako nějaká cementová směs. Odtáhneme kola z cesty a snažíme se to klacíky oloupat, ale i tak se při pokusu o otočení na kola okamžitě nalepí další vrstva bláta nebo kamínků. Nezbývá než hodit kolo na rameno a odnést ho odsud. Tam, kde je tráva, se dá kolo alespoň tlačit travou, ale to jde jen občas. To se opakuje zhruba dva kilometry, mezitím se s Nicolou odpojíme. Když se dostanu dolů do údolí na asfaltovou silnici, znovu očistím kolo od bláta a taky boty, namažu řetěz a jsem rád, že jsem z toho venku. Chyba lávky, celá situace se opakuje ještě asi čtyřikrát. Pomůže až odříznutí blatníčku v přední vidlici, což rozšíří prostor pro průchod předního kola. Mezitím získávám cit pro čtení španělského bláta a spoustě dalších pastí se vyhnu.

Podle profilu to vypadá že na cca 190 km nás čeká poslední kopec dne a pak jen cca 30 km plynulého klesání o nějakých 500 výškových metrů do vesnice, kde jsme si mezitím bookovali nocleh. Vyboucháme kopec a pouštíme se z kopce po parádní asfaltové silnici a těšíme se, že za hodinku budeme na pokoji a konečně si odpočineme. Cesta ale po pěti kilometrech ze silnice najíždí do terénu a místo plynulého klesání jsou to samé kratičké stojky nahoru a dolů. Postup se docela zpomaluje a hlavně nás to stojí dost sil, přece jen už máme dneska něco v nohách. Setmí se a v dálce září světla Zaragozy. Máme toho dost, tak vytahuji plechovku Coly, jako lék proti trudomyslnosti. Dáváme ještě pár výjezdů a už se pod námi objevují světla našeho dnešního cíle.

V tom se dostaneme do blátivé pasti na polní cestě, ze které není úniku. Z obou stran je pole, ve kterém je stejné bláto, takže loupeme kola, poponeseme, zkusíme kolo potlačit, čímž se kola znovu spolehlivě zalepí a celý proces se opakuje. To trvá asi 3 km. Pak už je cesta kamenitá a dá se jet. Sjíždíme do údolí a vymetáme kaluže, abychom si trochu opláchli pneumatiky. Podle kovového zvuku zadní brzdy je mi jasné, že destičky to mají za sebou, a já mám program na zítra před ranním odjezdem.

Dojedeme na začátek vesnice a jsme zastaveni nějakou baterkou. Je to Andy, který nás fotí a točí. I on se potřebuje vypovídat, protože stejně jako my je pořád sám někde na trase a snaží se odchytit jednotlivé závodníky a dokumentovat průběh závodu. Chvíli s ním pokecáme a jedeme do motelu, kde ještě dáme večeři a koukneme na tracking. Kluci za námi jsou asi stále v dešti, protože Alex, který je nejblíže teprve dojel do Moliny de Aragon a je cca 200 km za námi. To nám dává šanci dopřát si trochu komfortu a budíček domlouváme až na 7 hodin ráno ☺.

Čtěte dále zde: https://www.kilpi.cz/cs/aktualne/blog/ze-zavodniho-deniku-bikepackera-lubose-seidla-iberica-traversa-5

Foto: Luboš Seidl, Nicola Canzian, Andy Buchs – Iberica Traversa

Mohlo by vás také zajímat
Sprinterka Jana Slaninová je novou posilou Kilpi Racing Teamu
O Kilpi Novinky z Kilpi
Sprinterka Jana Slaninová je novou posilou Kilpi Racing Teamu
6. 7 .2019   1 minuta čtení
Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #3
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #3
28. 6 .2019   17 minut čtení
Adéla Voráčková urvala titul šampionky španělské série
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Adéla Voráčková urvala titul šampionky španělské série
26. 6 .2019   1 minuta čtení

Abyste věděli o slevách a novinkách jako první!

Zobrazit vzorový newsletter Přihlásit se