Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #3

Den 4 Úterý 16. 4. 2019

Sierra de Segura – poblíž Bazalote 200 km / 4 205 m převýšení, čas na trase 17:20

Noc probíhá v pohodě, jen na chviličku mě vyleká kratičká dešťová přeháňka, která skončí dříve, než stihnu rozbalit žďárák, který mám po ruce. Sáhnu na spacák a je suchý. Přes větve stromů na mne více než 10 kapek nedopadlo. Tak zase ulehám a spím. Budík mám na 4:30, ale ještě ve spacáku snídám a jsem to ráno o něco pomalejší. Vstup do brodem promočených treter si ulehčuji použitím suchých podkolenek, které prvotní šok zmírní, nicméně i ony se od mokrých bot v průběhu první půlhodinky spolehlivě promočí. Nevadí, stoupám ještě asi 300 výškových metrů, což je na zahřátí akorát.

Nahoře na hřebeni zažívám východ slunce a jsem šťastný za večerní rozhodnutí s volbou bivaku. Jednak jsem se vyspal super pohodlně, ráno se trochu zahřál v úvodním stoupání a hlavně jsem jízdou po tmě nepřišel o tu krásu, která je kolem mne. Jsou -2 °C, a tak přes větrovku přidávám ještě bundu Joshua, osvědčenou ze zimních tréninků, přidávám běžkařské rukavice a až na ty promrzlé boty jsem v pohodě. Když se objevují první sněhová pole, sleduji, že Nicola tudy musel projíždět někdy v noci a už toho měl asi dost, protože nedokázal projíždět sněhem rovně a jeho kolo se často zasekávalo. Dojíždím k chatě, kde jsem původně plánoval bivak, a vidím před ní jednu motorku a dvě kola nějakých turistů. (Později se dovídám že Nicola dojel až sem a všechny palandy byly obsazené, proto spal na kamenné zemi a na rozdíl ode mne se nevyspal vůbec.)

Kousek za touto chatou má být extrémně těžký sjezd, na který nás Andy upozorňoval, že nemáme vůbec jezdit po tmě a kdo si nevěří může ho objet připravenou alternativní delší trasou. To ale nemám v plánu, technika je to, co mě na této trati baví asi nejvíc. Je fakt, že sjezd je opravdu masakr, ale já si ho vlastně užívám. Nejprve prudký sešup po skalách a singlových chodnících do zařezaného údolí řeky, který ústí u nějaké jeskyně. Pak dlouhý traverz svahu řeky, kde les, hlína a tráva mi připadá, jako bych se pohyboval doma v údolí Moravice. Ožívám a bavím se pěšinkami a jízdou po hravém singlu, který má dokonce i slušné flow, občas přerušené nějakou skalkou, na kterou je fakt třeba dávat pozor (asi mě to opravdu bavilo, celý sjezd byl STRAVA segment a já se zde umísťuji na 4 místě).

Údolí řeky končí na asfaltové silnici. Minu pár vesnic, které nejsou na trase, a znovu stoupám na nějakou zdejší Lysou horu, po ní ještě nějaký Praděd a najednou je u cesty malá osada a hospůdka s grilem. Obsluha mě prakticky adoptuje. I když se neumíme domluvit, jsou ochotní a vstřícní. Panuje zde zvláštní atmosféra místa na samotě, kde každý host je událost. Asi tak si představuji hospodu na mýtince, jen hospodský je rád, že mu tam chodí lidi a navíc je tu Wi-Fi. Dávám dvě chorizos (klobásky) na grilu, doplňuji pití a jedu na nějaký další super dlouhý kopec (1 500 m, takže další Praděd). Jede se mi dobře, počasí je krásné jak z katalogu cestovní kanceláře Andy Buchs adventure.

Navazuje dlouhé klesání k městu Siles, kde plánuji jídlo a doplnění zásob. Sierra de Segura je za mnou. Byl to asi nejhezčí přejezd hor na celé trati, ale taky logistický oříšek s plánováním vody, jídla a místa bivaku. Dojíždím k restauraci, kde se zjevně obědvá, a já se těším na nějakou baštu. Bohužel těsně za mnou dorazí skupinka důchodců, která si uloví číšníka a zaměstná ho tak, že si nejsem jistý, zda mě vůbec zaregistroval. Po 20 minutách čekání na nic se zvedám a odjíždím. Vše si vynahrazuji asi o tři kilometry dál u benzinky, doplním zásoby, vodu, najím se a pokračuji dál.

Nejdříve je rychlý asfaltový přejezd, kde nechávám úřadovat Olinu, a pak se najíždí znovu do hor přes tři sedla Sierra de Alcaraz do stejnojmenného města. Charakter hor se mění, opouštím Andalusii a vjíždím do Kastilie. Na sluníčku je snad +40 °C, což je proti mrazivému ránu obrovský rozdíl a odráží se to hlavně ve spotřebě vody. Na konci sjezdu za prvním sedlem projíždím nějakým chatkovým táborem a zastavuji u skupinky mladých lidí, kteří zde odpočívají na terase. Kupodivu všichni mluví anglicky, doplňují mi vodu a zajímají se o to, odkud a kam jedu. Zasvěcuji je do problematiky závodu a na jejich tabletu rozjíždíme on-line tracking. Slibují, že každému ze soupeřů za mnou nabídnou taky možnost dolití vody a případně nocleh v některé z chatek. Přidají mi ještě pár banánů a hrst muffinů na cestu, rozloučíme se a já vyrážím dál s radostí ze setkání se super lidmi.

Ve sjezdu za dalším sedlem mi v plné rychlosti padají sluneční brýle, které jsem si v kopci převěsil přes řídítka. Dopadají na nohu, která je bezpečně vymrští někam do nenávratna. Zkouším je asi 10 minut hledat, ale marně. Škoda, budou mi chybět, ale co se dá dělat. Třetí průsmyk je největší. Stejně jako oba předchozí se dá jet, ale já se musím vyškrábat někam do 1 630 m, takže taková večerní Sněžka ☺. Je parádní viditelnost a na nebi se již vynořil měsíc, který je dnes v úplňku, a tak postupně ukrajuji výškové metry stoupání.

Na vrcholu se křižuje nějaký pramen, kde ještě dobírám vodu a začíná sjezd. Nejprve po uzoučké stezičce projíždějící mezi pevnými a ostrými kameny, kde mě nějaký keřík chytá za řídítka, a já se o jeden z kamenů zaseknu a nedobrovolně opouštím kolo. Dopadl jsem poměrně bezpečně do kliku nad dalšími kameny a díky celoprstovým rukavicím mám jen lehké škrábnutí na pravé dlani. Na kole se ale protočila páka přední brzdy a sedlovka v rámu. Nic není zlomeno, vše je naštěstí funkční, jen vše srovnám, jak patří, a pokračuji dál. Jsem trochu nejistý, a tak si tento sjezd moc neužívám. Pokračuje po volné suti a štěrku na uzoučkou pěšinku po kozím hřbetu nějaké hory, na obě strany se solidní expozicí několika stovek metrů hlubokých údolí. Vše završeno naprosto nečekaným koncem pěšiny na dobrých deset metrů vysoké skále. Uf, ještě že jsem tady za světla. Chvilku mi trvá, než najdu, kudy se dá ta skalka obejít a slézt, a pak už jsem na dlouhých lesáckých svážnicích, po kterých postupně ztrácím výšku k Alcarazu. Je golden hour, takže výhledy a panoramata jsou neskutečná. Jediné, co mi kazí radost, je osmice na předním kole, na kterou přicházím, až když jsem na hladkém povrchu. Je to pozůstatek mé drobné nehody na začátku sjezdu. Odsud až do cíle pak při jízdě po hladkých cestách cítím kopnutí do rukou při každém otočení kola. Jako bych držel v ruce sbíječku.

Dorazím do Alcarazu a plán je jednoduchý: najíst se, dobrat vodu a rychle na trať. Za Alcarazem totiž navazuje cca 65 km po cyklostezce vedoucí koridorem bývalé železniční trati, nejprve něco přes 10 km mírně do kopce a pak přes 50 kiláků mírně z kopce až na CP4 do psychologické půlky závodu, kde se dělí základní trať do Valencie od mojí dlouhé trati do Saint-Jean-de-Luz (FRA). Dojedu na náměstí v Alcarazu a tam vidím v podloubí nějaké historické budovy lidi u stolů. Vidím ceduli Pizza a je rozhodnuto. Sednu si k jednomu stolu.Servírka je hned u mě a na dotaz na angličtinu jen řekne: „Moment!“ a vytáhne za límec týpka od vedlejšího stolu, jehož pohyby naznačují, že už tam nějakou dobu popíjí. Kluk si ke mně přisedne a úžasnou oxfordskou angličtinou mi vysvětluje, že celý stůl mají pro sebe Angličané, kteří tady žijí, a co prý potřebuji. Pokud se chci pořádně najíst, doporučuje mi restauraci za rohem, pokud se však chci najíst hlavně rychle, bez ohledu na to jak, pak jsem na správném místě.

Volím rychlost a objednávám pizzu, na kterou jsem si už beztak udělal chuť. Pizzu mám bleskově na stole, k tomu jedno obligátní nealko a kola do bidonu. Pizza je taková ta mražená ze supermarketu upečená v troubě. Zdá se mi, že by mohla být upečená trochu více, ale v pohodě mi chutná a já ji mám za pár minut v sobě. Najednou mi pípne zpráva, ve které se mě kluci ptají, jestli jsem šel na pivo s Nicolou. Kouknu na tracking a Nikolova tečka je na stejném náměstí. Už je tam nějaké dvě hodiny bez pohybu. Takže Nicola si našel nějaký pokoj a už spí. To je pro mě překvapení, když před námi je tak jezdivý úsek zadarmo. Nasednu na kolo a odjíždím s tím že se plány nemění, a já se ještě potáhnu ideálně až na CP4, což je opuštěná budova v polích, a tam zabivakuji.

Jen se krátce vymotám z města a už jsem na železniční trati. V úvodu plynule a v noci téměř neznatelně stoupá mezi 1-2 %, jede to „samo“ cestu zpestřují průjezdy tunely, některé jsou osvětlené, některé se rozsvěcují po sektorech tak jak jimi projíždím, v některých je jen nouzové červené poziční osvětlení. Po 10 km se přehoupnu přes vršek a jak mírně jsem stoupal, tak mírně teď klesám. Sklon je dostatečný na to, že tam můžu naložit Olinu položit se na hrazdu, mimo tunely vypnout světla a užívat si jízdu potmě při úplňku.

Jak si to tak hrnu tmou, začínám pociťovat, že něco není v pořádku. Tlak v břiše a velké nutkání na toaletu. Zastavím a seběhnu z náspu a někde ve křoví si snažím ulevit. Bohužel problém se stupňuje a v průběhu dvaceti minut se situace opakuje ještě třikrát. Navíc se přidávají křeče ve břiše a radost z jízdy v úplňku se střídá s tím, že nevím co dál. Na CP4 jsem už dávno rezignoval, teď je třeba se uklidnit a dát se do kupy zdravotně. Paradoxně ve stejnou dobu se strhne lavina zpráv od kamarádů a známých na Facebooku a Messengeru, kteří mě podporují a myslí si, že se snažím Nicolovi ujet. Takže mi pořád pípají notifikace na hodinkách, ale já mám úplně jiné starosti. Asi nejlepší hláška: „Jeď, teď se láme závod!!!“ Kdybys tak věděl Pavle… Vydržím ještě chvilku a pak si říkám: „OK, jsi už nějakých 35 km za Alcarazem, najdi místo pro bivak a jdi spát."" Nacházím krásný olivový háj, kde to stočím, rozbalím na zem spacák a karimatku. Kolem mne voní mateřídouška, což moje břicho zázračně uklidňuje. Je 23:30, tak budík nastavím na 4:30 a v klidu usínám.

Den 5 Středa 17. 4. 2019

Někde poblíž Bazalote – Uňa 232 km / 2.512 m převýšení, čas na trase 16:37

Noc je parádní. Je úplněk a teplo, kolem mě vůně mateřídoušky, bezvětří a úplný klid. Určitě nejpohodovější bivak za celý závod. Ráno se s budíkem ani neperu, jen kouknu na mobil, opatrně zobnu krajíček chleba a naliji do sebe trochu pití. Tělo se tváří spokojeně, tak někdy od tři čtvrtě na šest vyrážím znovu na trať. Ještě stále jedu po železničním koridoru, ale už to není tak snadné jako včera, protože můj postup zpomaluje protivítr. To je ale věc, kterou neřeším (protože stejně nemá řešení). Co mi ale dělá radost, že tělo funguje jak má a já normálně jedu. Po nějakých 15 km trasa sjede na silnici a z ní po chvilce zase zpět k bývalé železnici. Ale přesně v tom místě je cesta neskutečně podmáčená od zemědělských zavlažovacích stožárů a já se na 100 m tak zasekám v blátě, až mi spadne řetěz a musím komplet očistit obě kola, aby se točila a já mohl pokračovat dále. Je to síla… Člověk jede 800 km s kolem, které je jen mírně zaprášené, a pak stačí pár metrů a je z toho koule bláta.

Dojedu na checkpoint, udělám povinné selfie a usoudím, že je čas tělu něco dopřát a konečně se nasnídat. Zároveň kontrolují další trať a počasí, které varuje před večerním deštěm, a na další dny to vypadá pěkně deštivě. Následujících 180 km na CP5 by měla být trať spíše rovinatější. Až těsně před checkpointem v Cuence se to má podle profilu začít zvedat při přejezdu nějaké menší Sierry de Tajo. Za Cuencou pak začíná přejezd posledního významného pohoří na trase Sierra de Cuenca. Z cestopisů na webu vím, že vloni touhle dobou tam dokonce sněžilo. Takže plán je jasný – smažit do Cuency co nejrychleji, a pokud to jen půjde, pokusit se alespoň ukrojit z hor které budou navazovat.

Než dosnídám, dojede na CP taky Nicola, vítáme se jako staří známí. Probereme pár zážitků a zase každý sám vyrážíme. Je fakt, že na těch rovinách mu to točí lépe a postupně mi odjíždí. To je ale fuk, pořád to máme přes 800 km do cíle a je nám jasné, že se zase někde potkáme. Trasa je úplná placka a nuda. Vůbec mě to nebaví. Tím jak fouká neumím v tom správně ležet a ani neutáhnu Olinu. Z určité letargie mě vytrhnou synchronizované SMSky kolegů z práce. Odepisuji přes Messenger, chvilku si píšeme a já prosím, ať si za mě všichni dají kafe, že jsem zatím měl jen jedno. Parádně mi to zvedne náladu (díky Teri, Marku a Honzo ☺).

Při průjezdu další vesnicí mě chytí za nos vůně pekárny. Zastavím a rozhlížím se, kde opřu kolo. Najednou někdo zabouchá na okno. V kavárně přes ulici hoduje Nicola. Přisednu k němu a dávám si to kafe, které jsem si tak přál, plus nějakou bagetu s džemem, co si objednal i Nicola. Super pokecáme a navzájem na sebe chrlíme všechny možné zážitky, a příhody z posledních dnů. Smějeme se tomu, kolik toho je. Když odjíždíme, jen se domluvíme, že večeři dáme spolu v Cuence, já jdu ještě do pekárny a Nicola frčí dál.

Trasa není nijak zábavná, poměrně placka, ale aspoň kiláky naskakují rychle. Prvních 90 km dnešního dne dávám za 3:57 čisté jízdy, což je na stejně dlouhém Silesia bike maratonu hranice absolutní špičky. Fotím computer a posílám fotku klukům, kdo mě letos na Silesce překoná. Kluci argumentují nějakými nesmysly o převýšení a podobně, a tak jim slevím, že nemusí mít na kole brašny a ani si nemusí dávat 800 km „na rozjetí“. Brzy uvidíme!? Ve druhé stovce se už trasa vlní a jede se více po lesních cestách a pěšinách, ale i tak je druhých 90 km za 4:30, což je pořád hezké tempo. Zvedá se vítr, chvílemi když jsem na bočním větru, tak to se mnou pěkně hází, a to na kole nemám plachtu ve formě rámové brašny jako většina ostatních závodníků.

Když asi 15 km před Cuencou zastavím u nějaké restaurace jen na rychlé dolití vody, místní štamgasti mě svérázným esperantem upozorňují že: „Maňana water fíí mučo!“ a já na to: „Maňana Sierra de Cuenca…“ a prý že: „Esta NO possibile.“ No jo kluci, ale já jinam než po trati nepojedu…

Dojedu do Cuency a po městě se zase stahují lidé v podivných náboženských oděvech, které znám z Granady, k nějakému dalšímu velikonočnímu obřadu. Naštěstí průvod ještě nevyšel. Dojíždím ke věži, jejíž foto je CP5, a na zídce u cesty vidím Nicolu, jak si telefonuje se svou přítelkyní. Dám povinnou selfie a zastavím u něj. Říká, že 30 km odsud v městečku Uňa mu právě přítelkyně bookuje pokoj v hotelu. Zeptám se, jestli nevezmeme pokoj spolu, že to bude levnější. Tak ještě jeden telefonát a je to. Čas máme dobrý, je teprve 7 večer, tak nejdříve jdeme na domluvenou večeři a pak společně přejíždíme do Uni.

Cestou ještě musíme vybouchat jeden kopec. Vlastně jediné opravdu seriózní stoupání dnešního dne. Oba máme dneska hodně přes dvě kila. Já nějakých 230 km a Nicola dokonce přes 260, tak se kvalitní spánek bude hodit. Na hotelu je cena nakonec lepší, než byla při rezervaci. Jen kola musíme mít zamknutá v nějaké suterénní místnosti, tak prosíme pana domácího, jestli by nám mohl odemknout ráno v 6 hodin, kdy chceme vyrazit (o dřívější čas se ani neodvažujeme žádat), a že prý to nebude problém. Konečně jsme překulili 1000 km trati, na oslavu dáváme nanuka a pivko, přičemž si neustále vyprávíme zážitky z cest. Kluci za námi jsou cca 120 km na konci rovin. Koukáme na předpověď, že by zítra mělo začít pršet kolem 6 ráno a pak dva dny v kuse. To ale budeme řešit až zítra. Teď si dopřejeme teplou sprchu a jdeme spát.