Z testování
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu

Ze závodního deníku bikepackera Luboše Seidla: Iberica Traversa #1

10. 6 .2019   12 minut čtení

Po mém prvním bikepackingovém závodu 1000 Miles Adventure 2017 bylo jen otázkou času, kdy se vydám na nějakou podobnou akci. Pozorně jsem sledoval rozrůstající se množství bikepackingových podniků a zvažoval všechna pro i proti. Zjistil jsem, že nechci jezdit na silnici, ale chci objevovat krajinu a přírodu na horském kole. Koncem září 2018 jsme s kamarády podnikli krásnou expedici napříč Estonskem, ale jako soutěživý typ potřebuji také závodit. Někdy v říjnu - listopadu se rozhoduji, jestli v roce 2019 pojedu znovu „míle"", nebo zkusím závod Iberica Traversa napříč Španělskem. Rozhoduje to moje žena jednoduchou větou: „Přece nepojedeš něco, co už jsi viděl.“

Přihlašuji se na Ibericu a zahajuji přípravu. Závod startuje už 13. 4. 2019, takže většina přípravy bude v zimních měsících, což může být problém (nakonec podmínky letošní zimy nebyly pro cyklistiku až tak zlé). Zkrátím původně plánovaný dvouměsíční odpočinek bez kola pouze na listopad a 1. 12. zahajuji přípravu. Zároveň začínám řešit výbavu, techniku, dopravu a rád bych i začal se studiem trati a místních podmínek.

Co se techniky týče, nevím, zda závod bude na MTB, nebo bude trať rychlejší a „jezdivější"" a bude vyhovovat spíše gravel bikům. Já se však řídím zlatým pravidlem bikepackingu: „Just ride the bike you have!“ a plánuji použít svůj celoodpružený bike Specialized Epic, jen na něm provádím pár úprav, které ze závodního dravce dělají turistické kolo s důrazem na výdrž a pohodlí jezdce. Kratší představec otočený vzhůru, ergonomické gripy, triatlonové nástavce řídítek na roviny a jako úlevu zápěstí a 120 let starý model koženého sedla Brooks, který se postará o hlavní porci pohodlí. Přední kolo vybavuji dynamem pro výrobu elektřiny za jízdy, snížení počtu baterií pro světlo, telefon, cyklocomputer a navigaci a snížení času „promarněněného“ nabíjením u zásuvky.

V oblasti výbavy měním kompletně spací systém. Je to duben a teploty se mohou pohybovat někde mezi -5 °C až +35 °C. Navíc na „mílích"" jsem se moc dobře nevyspal, takže nafukovací karimatka Therm a Rest a péřový spacák Cumulus (tímto velice děkuji společnosti Hlučín Net za tento úžasný sponzorský dar). Taktéž oblečení pro tyto podmínky bude rébus, ale mám obrovské štěstí a zahajuji spolupráci se společností Kilpi a stávám se jejich ambasadorem a členem Kilpi Racing Teamu. Někdy od poloviny ledna je nedílnou součástí mých tréninků také testování produktů této značky a výběr toho pravého pro mne a pro mé účely. Ani jsem netušil, jak mne to bude bavit. Nakonec jsem se dostal do opačné situace, než jsem předpokládal, kdy jsem řešil „Kterou bundu nevzít? Každá je totiž v něčem jedinečná.“

Poslední věc, kterou potřebuji rozseknout, jsou tretry. Ty, které jsem si vybral, se do Česka nevozí, tak volím hlavně pohodlí a v obchodech zkouším bez ohledu na značku. Bohužel po většinu tréninkového období jsem v zimních tretrách a k testu treter pro závod se dostávám až koncem března, což není dostatečná doba na to, aby nohy novým botám přivykly a sedlo si vše, jak má. Pro samotný závod nakonec volím staré vyzkoušené rozšlápnuté tretry, bez ohledu na zjevné působení zubu času (a dalších zubů).

Cesta na start

Vše je otestováno, připraveno a zabaleno a 9. 4. 2019 letím. S sebou mám bednu s kolem a veškerou výbavou a na zádech pouze malý batůžek, ve kterém je jen pár věcí, jež nesmí do zavazadlového prostoru (baterky a elektronika). Letím do Malagy, kde se setkávám s dalším závodníkem Jesse Bloughem (USA), se kterým společně jedeme (na kole, jak jinak) 200 km na start v nejjižnějším bodě Španělska a kontinentální Evropy v Tarifě. Cestu si užíváme, máme dost času, není kam spěchat, takže ji dělíme na dva dny cca po 100 km podél pobřeží Andalusie se zastávkou na Gibraltaru, který nezklame, a při vjezdu nás zastaví semafor, kdy musíme dát přednost startujícímu Boeingu (což zdaleka není jediná atrakce, kterou jsme na Gibraltaru zažili). A já si plním klukovský sen navštívit toto místo, které znám jen z cestopisů.

Po příjezdu do Tarify máme ještě den volna. V AirBnB vše vypereme, dokoupíme jídlo na závod a odprezentujeme se. Na prezentaci se potkáváme s ostatními závodníky. Je nás pouze 11, což je určité zklamání, ale tak se to u prvních ročníků někdy stává. Nikdo neví, do čeho se jde, ani jaké kolo a výbavu zvolit, což má své kouzlo. Nicméně kvalita startovního pole je obrovská. Každý už má za sebou několik podobných závodů (jako Tour Divide, TCR, NCT, NC4000, French / Italy Divide) a všichni s výbornými výsledky. Všichni mají velice vychytanou a promyšlenou výbavu, takže si mezi nimi připadám trochu jako „učeň“. Kromě dvou mají všichni pevná kola, z toho dva jsou spíše gravely. Aspoň dva mají odpruženou vidlici a já jediný jedu na celopéru. Nikdo netuší, jaká bude trať, a tak se značně liší i naše předpokládané časy. Zatímco já s představou trati podobné mílím předpokládám, že 1 750 km trati ujedu mezi 8-10 dny s rezervou 12 (a plánovaným odletem 15 dní po startu), jiní si myslí, že to projedou za 6-8 dnů a 10 bude pro ně zklamání. No uvidíme…

Všichni jsou úžasní lidi, panuje skvělá atmosféra a vlastně všichni jsme si okamžitě rozuměli a stali se přáteli. Pořadatel Andy Buchs nám dá pár pokynů k trati (prví dva dny bude sucho a pak se uvidí), pravidlům a checkpointům (bod, ze kterého musíš poslat selfie, že jsi tam byl).

Den 1 Sobota 13. 4. 2019

Tarifa – El Burgo 196 km / 3 960 m převýšení, čas na trase 14:54

Ráno před startem ještě zavezeme naložit Andymu do auta batůžek s civilním oblečením a jedeme na start. Ještě poslední společné foto v 9:00 odpočítání, pak si zatleskáme, popřejeme šťastnou cestu a vyrazíme na trať. Z Tarify vyjíždíme po cyklostezce podél pláže hezky pospolu. Za městem za mnou přijede ital Stefano Cento, který se se mnou rozloučí, že má pocit že už mě neuvidí. Má pravdu. Následuje první louka na rovině, kdy to začne pěkně drncat, a moje celopéro jí proplouvá naprosto ladně. Za loukou zjišťuji, že už jsme jen dva: já a další z Italů Nicola Canzian, vloni čtvrtý na French Divide. Pokračujeme po silnici, lehám si na hrazdu a v klidu si točím své tempo. Platí zákaz jízdy v háku, takže s Nicolou jedeme chvíli vedle sebe, chvíli jsem o pár desítek metrů vepředu, pak mě zase sjede. Po pár km najíždíme do terénu. Krátká stojka, kterou jedeme tak nějak stejně, následovaná sjezdem po šutrech, za kterým nepočítám, že ho ještě uvidím, ale překvapuje a na jeho ocelovém pevňáku to z kopce valí stejně jako já a můj full. Tak se to ještě asi hodinku opakuje, ale to už ani v dálce nikoho nevidíme. Navzájem se párkrát vyfotíme za jízdy, s tím, že si foto potom pošleme. Tempo je šílené a já si takto začátek 10denní jízdy nepředstavuji. Navíc je už horko, tak si zastavím, abych si sundal bundu a návleky. Nikola jen řekne: „Uvidíme se za dva km“ a jede dál. Konečně si můžu jet své tempo. Je nádherný den, trať je sice kopcovitá, ale rychlá a „jezdivá"" (na ty gravely) a já si užívám krásu z nových výhledů, která se skrývá za každou zatáčkou. Jediné co narušuje mou pohodu, je masáž WhatsApp zpráv mých kamarádů, kteří mi hlásí odstupy dopředu / dozadu a rychlosti mých soupeřů, které čtou z GPS trackingu na webu. Je to tak intenzivní tlak, že je nakonec požádám o info jednou denně, ale co měli dělat, když doma bylo zrovna škaredě.

Po 70 km vím, že máme projíždět kolem nějaké hospůdky, kde plánuji doplnit vodu, a kdyby to šlo, dát nějakou rychlou polévku. U hospody sedí skupinka Anglánů, kteří vyrazili na silničkách z Gibraltaru na výlet. Svou španělštinou mi pomohou s objednávkou a já se učím první slůvka potřebná pro obstarání obživy. Když vyjíždím dále na trať, dorazí další jezdec Alex (FRA) který jede na čistém gravelu se 42mm pneu. Krátce se pozdravíme a já vyrážím (to je naposledy, co se na trase uvidíme). Následovala rovinatější pasáž až po město Jimena de Frontera, za kterou mám poznačeno (podle prohlížení trasy na mapy.cz), že navazuje 43 km úsek bez možnosti doplnění vody. Opravdu, cesta se zvedá, najíždíme do poctivých kopců, je sucho a vedro jako v sauně. Odměnou jsou parádní výhledy (na kopce které ještě misím zdolat), což je dílem krásné, tak i deprimující. Asi po 30 km mi dochází voda a já přepínám do survival mode, abych sektor nějak přejel. Žízeň doplňuje hlaďák, který se mi bez vody nedaří úplně zahnat. Je to taková první krize, ale nic co by se nedalo vydržet. V následující vesnici se snažím v hospodě dohnat hydratační dluh. Jsem schopen pít, ale vůbec ne jíst. Vyrážím dál a v další vesnici zase okupuji hospůdku, kde se srovnám nealko pivem a nějakým nanukem, Z kola přidám müsli tyčku a na další cestu přiložím plechovku Coly.

Následuje úžasný, technický a opravdu čistě bajkový singletrack traverzující strmý břeh nějakého kaňonu řeky a já znovu získávám radost z jízdy a z té neuvěřitelné krajiny, ve které se pohybuji. Na konci singlu číhá Andy s kamerou, tak u něj zastavuji a srší ze mne euforie, jak je to krásné a jak si to užívám. Jen si ověřím, že na první checkpoint (dále CP) do Rondy to je cca 15 km, a Andy mi říká, že myslí, že tam ještě potkám Nicolu. Na Nicolu jsem dávno zapomněl a po předchozí krizi jsem překvapen, že je někde poblíž, ale takto alespoň získávám další dávku motivace a pokračuji do města na skále s krásným historickým centrem. V Rondě jsem na cca 170 km ještě za světla a je jasné, že to je moje dnešní poslední setkání s civilizací a možnost pořádně se najíst a doplnit zásoby. Dávám poctivou večeři v restauraci (zatímco Nicola vyráží z jiné restaurace dál na trať) pořádně se napiji, doplním vodu a někdy krátce před 21. hodinou vyrážím na CP1 udělat selfie u mostu. Tam na mne číhá s foťákem Andy a nevěřícně se diví, že ještě vyrážím dál na trať. Následuje dlouhý, táhlý, ale vlastně příjemný výjezd cca někam do 1 200 m, v jehož průběhu se setmí, a pak sjezd, který vede přes pastviny, kdy musím co 300-400 m sesednout, otevřít a zavřít branku a jet dál. Za pastvinami trať padá velmi prudkým sjezdem v úzkých singlech po volných kamenech hluboko do údolí, až se objevím někde uprostřed řečiště vyschlé řeky s balvany jako náklaďák, ze které dobrou půlhodinu hledám, kudy se leze ven. Naštěstí mi odlesk reflexního značení turistické cesty ukáže směr, tak se ještě vyškrábu na vysoký břeh a jsem na nějaké pěšince, která se po chvíli mění v příjemnou lesní cestičku. Pokračuji dál, ale už vím, že to pro dnešek bude stačit, abych se úplně neodrovnal a byl zítra zase OK. Takže taktika je jednoduchá, jet z kopce, dokud to jde, a jak se začne stoupat, najít si bivak, abych ráno začal do kopce a rychleji se zahřál a neklepal kosu v nějakém sjezdu. Projedu vesnicí El Burgo a za ní podle profilu začíná delší stoupání. Najdu menší mýtinku a přesně o půlnoci vypínám GPS a chystám bivak. Když ulehnu, pípne mi zpráva od Jesseho, který plánoval, že první noc pojede durch, že ještě s dalšími dvěma berou pokoj na hotelu v Rondě. No asi dobře, že se ten sjezd pojede až ráno. Ještě krátce mrknu na tracking na webu a vidím, že Nicola bivakuje ve vesnici, kterou jsem právě projel, a nikdo další nevyjel z Rondy. I když jsem původně plánoval, že najedu o něco více, přece jen mohu být spokojený. Cítím se skvěle, jsem vepředu a trať je těžká, což mi rozhodně vyhovuje více než nějaké štěrkolety. Nachystám budíka na 4:00 a v klidu usínám.

Další díl deníku najdete zde: https://www.kilpi.cz/cs/aktualne/blog/ze-zavodniho-deniku-bikepackera-lubose-seidla-iberica-traversa-2

Foto: Luboš Seidl, Nicola Canzian, Andy Buchs – Iberica Traversa

Mohlo by vás také zajímat
Jaké je to v pozadí velkých závodů?
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu Rozhovory
Jaké je to v pozadí velkých závodů?
7. 6 .2019   7 minut čtení
Martin Nytra získal na ultratrailu Hochkönigman nejen cenné stříbro
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Martin Nytra získal na ultratrailu Hochkönigman nejen cenné stříbro
6. 6 .2019   4 minuty čtení
Na Ultra Milano Sanremo prokázal Michal Činčiala svou mentální připravenost
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Na Ultra Milano Sanremo prokázal Michal Činčiala svou mentální připravenost
19. 5 .2019   1 minuta čtení

Abyste věděli o slevách a novinkách jako první!

Zobrazit vzorový newsletter Přihlásit se