Ultra Milano Sanremo, nekonečných 285 km

"

I když bylo UMS 2018 nakonec vypsáno jako závod, který bylo možné absolvovat bez podpory, vzhledem k pouhým 4 checkpointům se mi tato možnost už od chvíle, kdy jsem nad účastí začal přemýšlet, jevila jako krajně nevhodná. Jako tradičně jsem účast ve svém týmu nabídl svému žolíku Petrovi, který mi přináší štěstí. Ten tuto výzvu přijal a tým byl dále velmi vhodně doplněn ženským elementem, Janou, a dětským elementem, synem Patrikem. Tato velmi silná sestava se později v průběhu závodu ukázala být jedním z rozhodujících faktorů úspěchu.

Jeden z hlavních cílů předzávodního období, to znamená se pořádně vyspat, se nezdařil. Překladatel bohužel nikdy nespí… Kolem páté to konečně zapíchnu v kanceláři a valím domů, kde jako celá rodina dáme dohromady všechna zavazadla. Naše výprava má nakonec dva směry – manželka se od nás v Miláně odpojí a odjíždí za svými zájmy do Florencie a já s Patrikem a svým týmem zůstávám v Miláně.

Během mítinku před závodem se nic zásadního nedozvídáme, snad jen jednu mírnou změnu trasy. V 17:30, kupodivu včas, začíná ceremoniál předávání startovních čísel, GPS trackerů a materiálů. Každý účastník je osobně vyzván k předstoupení před dav, jsou čteny jeho sportovní výsledky. Je to přehlídka sportovních úspěchů. Řadu lidí znám ze Spartathlonu a Ultrabalatonu. Konečně si jdu pro svoji třináctku i já, čekání bylo nekonečně dlouhé.

Na hromádku si potom chystám svoje vybavení pro samotný běh a do plastové bedny jde materiál, který asi budu potřebovat během závodu. Oproti minulým letům je moje výbava hodně jiná. Trisuit měním za tříčtvrteční elasťáky, kompresní tričko a závodní tričko Kilpi. Čepice, stehenní a lýtkové návleky zůstávají stejné. Start je naplánován na sobotní desátou hodinu. Únava z cestování nás do postele nažene relativně rychle.

Úsek 1: Miláno (0 km) – Casteggio (54 km)

Budím se ráno kolem sedmé. V 8.30 mám být na startu, relativně brzy k zapnutí GPS trackeru. Nechávám tedy svoji posádku spát. Před osmou se začnu soukat do svého vybavení. V něm strávím kolem 40 příštích hodin. Hotel opouštím v 8,15 a pomalým krokem jdu asi 400 metrů k bráně Porta Ticinese. Na ulici jsem středem pozornosti, takhle „vymóděného“ člověka tady asi ráno zas tak často nevidí. Přesně o půl deváté dorážím na start, nechávám si zapnout tracker a přemýšlím, čím se budu bavit dalších 60 minut, než se ke mně připojí moje posádka. Udělám sám se sebou krátký předstartovní rozhovor na videokameru.

Kromě toho, že si nechám pořídit pár fotek, jen tak bloumám v okolí a nořím se do myšlenek, jaké to bude. Dav začíná houstnout. Plno procházejících lidí se diví, co se to děje, a když zjišťují, že se běží do Sanrema, někteří si klepou na čelo. Možná, že bych měl i já… Za zvuku sklady Dobytí ráje probíhá odpočítávání a v deset (kupodivu přesně) se konečně všichni uvádíme do pohybu.

Hodlám dodržovat strategii, kterou jsem měl na Spartathlonu a Ultrabalatonu, to znamená do 150 kilometrů udržovat průměrné tempo pod 6:00/km a potom se uvidí. Na začátku jsem zvyklý na tempo kolem 5:20/km, takže se brzy ocitám na čelních pozicích. Předem mnou vidím Joao Oliveiru, ale toho se určitě držet nebudu, to je jiná třída.

Jelikož běžíme po cyklostezce, míjí nás velké množství bikerů. Jeden mne málem sejme, když místo před sebe čumí do mobilu. Poprvé hlasitě zanadávám. Nadávek bude v dalším průběhu ještě moc a moc. Když už to vypadá, že ubíjející rovný úsek za následující zatáčkou skončí, objevuje se další. Přede mnou se však začíná objevovat silueta města Pavia a právě na jeho začátku na 28. kilometru se poprvé setkávám se svým týmem. Pro změnu chuti a doplnění energie si dávám kolu.

Znenadání však přichází zcela neočekávaná krize. Nemám ještě uběhnutou délku odpovídající mému sobotnímu tréninku, a začíná mne úporně píchat v boku, bolet v zádech, žaludek mám na vodě a celkově ztrácím energii. Takový stav jsem v tak rané fázi závodu nikdy nezažil. Musím dokonce přejít do střídavého běhu a chůze. Snažím se nepropadat panice a doufám, že to přejde. Vedro sice je, ale ne takové jako v Maďarsku nebo Řecku, takže k takovým problémům není důvod. Krize trvá už deset kilometrů a nechce se mne pustit.

Úsek 2: Casteggio (54 km) – Ovada (123 km)

Pořadí není špatné, ale v tak rané fázi závodu je to šumafuk. Když tak sedím na lavičce, připadá mi, že je to ztráta času. Proto se zvedám s tím, že si těstoviny dojím při chůzi. Poslední, co potřebuji, je ztuhnout. Odcházím tedy s nuceným pokusem o úsměv. Těstoviny do mne lezou pomalu, ale nařizuji si, že je musím spořádat až do konce. Ještě se pořádně napiji a zkouším běh. Jde to, ale žádná sláva. Asi po deseti kilometrech se rozhoduji zkusit se dobít sršním nektarem. Nechávám si nalít půllitr, za půl hodiny další a po pár minutách začínám cítit nástup účinku a energie. Od sedmdesátého kilometru jsem jako vyměněný. Pěkně mi to běží, aktuálně nic nebolí a já se snažím zkrátit servisní dobu (doplňování láhve apod.) na minimum, abych mého aktuálního rozpoložení co nejvíc využil. Možná to bude i tím, že jsem si asi na 70. kilometru dal 3/4 plechovky piva Radegast, bylo super studené.

Úsek 3: Ovada (123 km) – Genova Voltri (160 km)

Nyní na mne čeká velmi dlouhý a obtížný výstup do sedla Turchino, nejvyššího místa trati. Zdání klame, je to jen 528 metrů nad mořem, ale stoupání stojí za to. Běžíme spolu s účastníky doprovodného závodu a je to chaos. Moje posádka má velké obtíže, aby mne v té změti čelovek poznala. Jsem najedený, popíjím střídavě „sršně"" a OS-1 a musím se brzdit, abych do kopce neběžel spolu s ostatními. Samozřejmě, že dobrá kondice nemůže vydržet navždy. Se zvětšujícím se sklonem a únavou přecházím do chůze. 137. kilometr je ve znamení dalších těstovin Bolognese, které mi připravila moje posádka.

Úsek 4: Genova Voltri (160 km) – Borghetto Santo Spirito (223 km)

V jedenáct, na 186. kilometru, si dávám na chodníku vedle silnice, kde se prohání množství aut a motorek, pětiminutový spánek na dece pod deštníkem. To je u mne výjimečné, vlastně úplně poprvé. Uvažuji ale tak, že pět minut nehraje žádnou roli a očekávám, že mne krátké usnutí nakopne. A opravdu, cítím se potom velmi osvěžený. Mezi městečky se proplétáme serpentinami mezi skalami. Cesta je úzká a nebezpečná, člověk neví, z které zatáčky na něj vylétne auto nebo motorka. Všichni víme, jak Italové řídí. Aspoň mě to však udržuje ve stavu bdělosti. Sluníčko nabírá na síle a hodně pálí.

Úsek 5: Borghetto Santo Spirito (223 km) – Sanremo (285 km)

Zajdu si na záchod, současně prosím o horký čaj. Venku je totiž pozdní odpoledne, teplota trochu klesla a vyčerpáním se trochu začínám třást. Padám na lehátko a prosím o vzbuzení za patnáct minut. Poté ještě dávám pět dalších. Promasíruji si stehna a poručím si hromadu těstovin, opět jen bez ničeho.

Zapíjím to horkým čajem, který mi dělá moc dobře. V průběhu mého odpočinku na stanici dobíhá několik dalších běžců, ale je mi celkem jedno, zda zůstanou nebo mne předběhnou. Pomalu se chystám vyjít, ale uvědomuji si, že mi určitě bude zima, a tak si pobyt na stanici podvědomě prodlužuji. 

Cíl!

Naposledy doplňují pití. Stejně ho už nebudu potřebovat. Jsem jako průtokový ohřívač, co jde dovnitř, jde ihned ven. Jsem přepitý a tělo už tekutiny nedokáže zpracovat. Láhev mám v ruce jako jakýsi fetiš, přítele, kterého mohu držet za ruku. Běžím po široké cyklistické stezce, která mne zavede až do prostoru cíle. Konkurenti za mnou mají ztrátu více než hodinu, přede mnou jsou tři běžci, na které bych teoreticky mohl dosáhnout, pokud bych neměl tak dřevěné nohy.

V 6,30 dostávám zprávu od Martina Hokeše ve smyslu: Bojuj, při troše úsilí máš možnost předběhnout až šest lidí! Připadá mi nemožné uvést se do rychlejšího běhu, takže 50 metrů „sprintuju“ a 50 metrů jdu. Posledních 200 metrů. Zabočuju na pláž, odkládám bokem softshellovou bundu a upravím účes před cílovým focením a vydávám se vstříc posledním krokům na písku. Probíhám pod obloukem za 45 hodin a 30 minut na celkovém desátém místě, ale ve skutečném cíli jsem až o 15 metrů dál, kdy se dotknu mořské vody.

Zaplavuje mne pocit obrovské úlevy. Navzdory všem potížím, vyčerpání a občasné malomyslnosti jsem prokázal obrovské odhodlání a spatřil cílovou pásku. Dostávám medaili, následuje povinné focení.

Hodnocení

Cíl, který jsem si stanovil pro tento závod, jsem splnil ze dvou třetin. Dva úkoly, to znamená dokončit závod a skončit v první desítce, se mi podařilo splnit. Třetí cíl, absolvovat to do 40 hodin, bohužel nevyšel. Na analýzy je před Ultra Gobi ještě dost času, ale jako příčiny se jeví nedostatečná aklimatizace před závodem – na místo jsme dorazili až těsně před začátkem, nedostatek spánku v předchozích dnech a týdnech a možná i příliš dlouhé ladění formy, během kterého mi zlenivělo tělo. Pozitivní je, že přes všechny obtíže jsem nikdy vážně nezauvažoval, že to vzdám. Měl jsem kvalitní management bolesti a vyčerpání a dařilo se mi hodně jíst a pít.

Za tuto akci bych chtěl, více než kdykoli v minulosti, poděkovat za podporu své posádce. Bez těžce uvěřitelné pečlivosti a obětavosti Petra a Jany a asistence syna Patrika bych cílovou pásku v žádném případě neviděl. Skutečné odhodlání se pozná v případech nouze a moje posádka odhodlání dostat mne do cíle projevila vrchovatou měrou. Děkuji jim z celého srdce. V neposlední řadě patří také díky firmě Kilpi, která mi dodala oblečení.

Ještě více informací naleznete přímo na mém blogu zde http://www.norseman.cz/?p=2998

"