Ohlédnutí Daniely Kroulíkové za zdoláním Kilimandžára v rekordním čase

"

Při komunikaci s expedicí zjišťujeme, že je tu 6 různých cest. My si vybíráme tu klasickou na 6 dní přezdívanou Marangu neboli Coca Cola.

Chytáme letadlo do Keni, po kterém následuje další let přímo do Tanzanie, Kilimanjaro Airport. Po příjezdu nás čeká vlídné přijetí, rychlá cesta na hotel a ráno hned první den treku. Pletu cop, nasazuji kit, dávám si výbornou snídani a krátce po osmé nás očekává devítimístná dodávka. Po otevření dveří je zde nacpaných cirka 12 lidí s úsměvem od ucha k uchu. Čeká nás vlídné přijetí.

V expedici máme snad každého člověka pro management pětihvězdičkového hotelu – kuchař, pomocný kuchař, sevír(ka), guide, pomocný guide, uklízeč(ka) a spousta zeleniny a čerstvého ovoce. Na trek se chystám já spolu se dvěma Samy. Nutno zmínit, že na 3 hikery je to celkem patnáctičlenná expedice. Zatím to vypadá, že se budeme mít jako v peřince.

Den 1. Projíždíme bránou, která nás informuje o nadmořské výšce něco málo nad 1 000 m n. m. Zde začíná náš první den treku. Balíme si krosny, nasazujeme pláštěnky, vyprazdňujeme repelenty a vyrážíme.

Čeká nás 5 hodin treku deštným pralesem: Machame Gate do Machame Hut Campu (3 100 m n. m.). Při cestě jsme nasadili poměrně rychlé tempo a jsme informováni o zázračných a léčivých rostlinách. Po cestě si kontrolujeme koruny stromů, jelikož tu jsou docela hravé opice a hází na nás klacky a listy.

Vyprošujeme si informace o prvních výstupech a o historkách, které místní o Kilimandžáru vypráví. Jedna vypráví o muži zvaném Tone, který začal provokovat boha Ruwu a snažil se ho přimět, aby přivolal hladomor na zemi. Když to místní lidé zjistili, přinutili Tonea opustit zemi. Protože lid se za Tonea stále cítil zodpovědný, přiměli osamělého obyvatele vesnice, který měl schopnost přeměnit kameny na skot, aby Tonea nechal u sebe bydlet. Tone však byl varován, že nesmí nikdy otevřít stáj, aby skot neunikl. Tone radu neposlechl a skot utekl. Když se společně snažili skot zastavit, stavěli obrovské kopce včetně Mawenzi a Kibo, aby se skot nerozutekl.

 Po 3 hodinách chůze s písničkami od Beatles v pozadí dorážíme do kempu, který je zalitý mlhou, viditelnost nulová. Využíváme naši suchou sprchu a sledujeme guidy, jak přistavují toalety. Musím zmínit, že se jednalo fakt o normální záchod. Krásné sezení, vyvěšený parfémovaný stromeček a nechybí ani štětka. Oproti přenosným pytlíkům z Argentiny naprostý luxus.

Náš kamarád Sam, který na pořádném treku v životě nebyl, má už dnes malé bolesti hlavy. Držíme ho vzhůru, hrajeme karty a popíjíme čaj. Musím říct, že takový servis jsem na expedici ještě nezažila. Menu o třech chodech a my si to naprosto užíváme. Nemáme si na co stěžovat.

Den 2. Další den pokračujeme o trochu výše. Čeká nás 11 km pěší turistiky do kempu Shira. Po snídani opouštíme radosti deštného pralesa a pokračujeme po stoupající stezce a procházíme údolím podél strmého skalnatého hřebene. Trasa brzy směřuje na západ do říční rokle, kde je lokovaný kemp Shira (3 840 m n. m.). Sam, třetí člen naší expedice začíná být trochu unavený, tak musíme přizpůsobovat tempo. Příroda se mění každou hodinou, je to tu nádhera. Kemp Shira opět leží v mlze, já využívám volného času a škrábu se na místní skálu, abych měla alespoň nějaký výhled. Kilimandžáro není vidět, ale výhled je to k nezaplacení. Vyhlížím malý vodopád a dravce kteří přelétávají mezi skalami.

Den 3. Z kempu Shira přes Lava Tower (4 600 m) do údolí Barranco (3 950 m). Dneska máme energie na rozdávání, takže běháme nahoru a dolů, děláme kotrmelce a další kraviny. Samovi se neudělalo úplně dobře, tak přebíráme jeho zrcadlovku a učíme se dělat nějaké použitelné fotky. Čeká nás 15 km, my si z toho udělali cca 20 běháním v kruzích a lezením po všech kopečkách, které nás potkaly. Po příchodu do Lava Tower si dáváme výborný oběd a kocháme se výhledem. Já se opět aktivně šplhám trochu do výšin Lawa Tover, abych si užila výhled. V údolí Barranco jsme dnes  jako druhá skupina, já běžím k řece na pořádnou jógu, dnes je k tomu den jak stvořený. Sledujeme skálu, která nás čeká zítra, vypadá to jako pořádný climb. Už se těšíme!

Den 4. Cesta do kempu Barafu (4 700 m). Terénem je již poušť, dnes nás čeká 9 km chůze v předpokladu 6-8 hodinách. Po výborné snídani, kávě a doplňky stravy H2 se cítíme naprosto super. S nacpanými pupky pozorujeme stěnu, kterou za chvíli polezeme. Strmý hřeben se tyčí do výšky 4 250 metrů a zatím to vypadá jako nejvíce technická část výpravy. Pokračujeme přes údolí do kempu Barafu, kde vidíme krásně na vrchol. Já se mám ve zvyku se vždycky při snídani pořádně nacpat. Při šplhání po skále se mi neudělalo dobře, takže jsem si dala krátký dýchánek na malém útesu. Potkávám ženu-tahače, která nese na hlavě poměrně dost kilo, včetně obrovské krosny na zádech. Je to první porter-žena, kterou jsem zatím během lezení po horách poznala. Skládám poklonu, dělám selfie a poslouchám její lifestory. Doma má 3 děti, o něž se stará muž. Porter je poměrně dobře placenou prací, takže jí umožňuje se o prcky postarat.

Svítí nám sluníčko a zanedlouho máme spálené nosy. Sedíme na boku hory a užíváme si výhled a ovoce, která nám tu servír(ky) přinesly. Při registraci míjíme 2 guidy, kteří nám skládají poklonu, jak rychle svištíme nahoru. Super práce, týme! Po vydatné večeři hrajeme karty, dopíjíme čaj a spěcháme si lehnout, abychom byli připraveni na poslední – výstupový den. Čelovky připravené, já váhám mezi palčáky a slabšími rukavicemi, ale lepší teplo než zima a omrzliny. Jsme sbalení, v 8 hodin ve spacácích a už se nemůžeme dočkat.

Den 5. Z kempu Barafu na vrchol a do táboru Mweka. Časový rozvrh se tu pohybuje mezi 10:00-2:00, kdy expedice začínají. Jelikož pro nás byla cesta zatím celkem v pořádku, zábavná a bez vynaložení nějaké extrémní energie, rozhodli jsme se, že kemp opustíme jako poslední a pokusíme se zdolat vrchol mezi prvními. Nastavili jsme si budík na 1:00 ráno, posnídali jsme a sledovali obrovské šňůry světýlek ve tmě. Při představě, kolik lidí budeme muset předběhnout, se pro nás náš plán stal téměř nereálný. V klidu jsme se připravili a počkali, až v kempu neuvidíme jediné světélko, ujistili se, že jsme poslední a vyrazili jsme. Tento summit day vyrazilo na vrchol zhruba 100 lidí. S čelovkami si to šlapeme nahoru a zpíváme si píseň Hakuna Matata, jejíž slova jsme se za 5 dní stihli naučit.

Zanedlouho se Samovi, našemu kamarádovi, udělá dost zle. Zastavuje se každých 15 minut a nám dochází, že jsme na něj nasadili opět moc rychlé tempo. Skvěle se držel a raději nic neřekl, což mu způsobilo zvracení a velké bolesti hlavy. Bohužel jsme ale čekali velmi často a kvůli tomu nám začala být často zima, tak jsme se rozhodli ho nechat s hlavním guidem a my jsme vyrazili napřed. Spousta lidí se vztekala, že „předbíháme“ čemuž naprosto nerozumím. Spousta lidí nám dělala naschvály, nechtěli nás před sebe pustit a brumlali si pod vousy. Rozhodně nemáme chuť ani energii se přilepit na záda dvaceti až třicetičlenných hadů, kteří mají výrazně odlišné tempo od nás. Na druhou stranu nám bere hodně energie tvořit si vlastní stezku.

Zatím se nám šlo fajn, je tu velká zima, takže já jsem ve finále ráda za svoje palčáky a kluci začínají mít strach o své prsty. No, kdo by poslouchal na horách ženskou...

Dostáváme se do prvního bodu, který je již velmi blízko summitu – 200 výškových metrů. Vidíme odpočinkový point, nezastavujeme se, baštíme energy tyčinku a neleníme. Zanedlouho procházíme mezi ledovci Rebmann a Ratzel ke Stella Pointu na okraji kráteru. Stelu bych si teď ráda loupla! Od Stella Pointu se považuje cesta na vrchol za psychicky a fyzicky nejnáročnější. Spousta lidí sleduje východ slunce od Stella Pointu, rychlejší lezci ho sledují ze samotného vrcholu. Před sebou již nevidíme žádná světla, vypadá to, že jsme opravdu v čele. Abych pravdu řekla, tento point byl opravdu náročný, párkrát jsme se zastavili a popadali dech, párkrát se nám tu podlomila kolena, ale beze slov jsme pokračovali, však už to bylo za rohem. Na druhou stranu tady na horách vypadá všechno celkem blízko.

Po zhruba půl hodince stojíme na vrcholu, sluníčko není na dosah a my si užíváme naší chvilku, kdy jsme v konkrétní chvíli stáli na nejvyšším bodu celé Afriky. Čekáme na východ slunce, jehož paprsky začínají pomalinku prosvítat mezi mraky a tvoří pestrobarevné oranžové, modré a fialové pruhy. Tyto výhledy jsou naprosto k nezaplacení! Další vrchol odškrtnutý, jako poslední skupina jsme vrchol dosáhli jako první, takže jsme na sebe hrdí. Třetí ze sedmi v rozmezí méně než 1 roku hotov!Po teplém čaji na vrcholu máme v plánu sestoupit do tábora Mweka a zastavit se v Baragu na oběd. V táboře Mweka nás čeká poslední noc na hoře a náš trek tak skončí. Po noci v Mweka Kempu nás čeká trek do Arushi/Moshi. Cesta zpět je celkově kolem 23 km.

My jsme se rozhodli poslední noc zrušit a rovnou razit dolů do Arushi. Cesta se změnila od ledovce na kamení, poušť, les, deštný prales a blátivou stezku. Začali jsme ve 2 ráno a zpět k bráně jsme dorazili v 8 večer, takže dnes to bylo velmi náročné. Ztahaní si svítíme mobily a po několika hodinách konečně míjíme bránu kde začíná Kilimanjaro Trek a nasedáme do karavanu, který nás veze do hotelu. Další vrchol zdolán, za dnešní den 6 km výstupu a 23 km sestupu hotovo!

"