Od zvracení až po slzy štěstí na vrcholu

V práci to byl v poslední době frmol, musela jsem nachystat na to, že odejdu od čtyřiceti zaměstnanců na Slovensku, o které se musím starat. Všichni mi popřáli hodně štěstí. Cíl výpravy byl jasný: Aconcagua (6962 metrů), nejvyšší vrchol Jižní Ameriky. Takže do toho!

Z londýnského letiště Gatwick nás čekal přesun do Buenos Aires, mezitím jsme se zastavili u šéfa našeho týmu – Nimse, bývalého člena SBS (Special Boat Services), na Everestu byl 4x a teď je ve fázi „speed“ rekordu – všech 14 osmitisícovek v sedmi měsících. Pecka! Na letišti jsme si převážili všechny věci, tady jsou čísla: 24 kg, 23 kg, 16 kg, 9 kg a 5 kg… No, pohybovat se s touhle tíhou, to tedy byla celkem sranda...

Z Buenos Aires následoval přelet do Mendozy. Argentina? Doteď nevím, jaký si na ni udělat názor. Místy nádherná země s čistými parky a úžasnou přírodou, o pět minut později projíždíte ulicemi, kde jsou stará shořelá auta, autobusy a baráky s mřížemi na oknech a dveřích. V tu chvíli jsem si říkala: Už abychom šlapali nahoru!

V příletové hale nás přivítal argentinský řidič s jmenovkou „Sam and Daniela“. Druhý den nás čekalo setkání se všemi členy expedice. Byly to milé tváře, měli jsme zastoupení z Mexika, Nepálu, Peru, Ameriky, Velké Británie, Itálie a Austrálie. Všichni jsme se seznámili. Mezi členy byla spousta zajímavých lidí. Tak třeba: Deeya z Nepálu, kde je filmovou hvězdou. Jinak miloučká a tichá holčina. Nebo Sam z Texasu, hvězda a zpěvák kapely Sam Riggs. Hrají country, momentálně je to jedna z mých nejoblíbenějších skupin. Má úžasný hlas. Mimo jiné je to také pilot. Začal s drogami a špatným životním stylem a proto se rozhodl pro expedici jako Aconcagua, aby dostal černé myšlenky z hlavy pryč.

Začalo to zvracením

Nebo Ital Leonardo, který fotí pro National Geographic a jeho fotky jsou dech beroucí. Průvodcem byl Victor z Peru. Moc se s námi nebavil, nevypadal úplně přátelsky. Ale každopádně je to skvělý horolezec, Everest vylezl nespočetněkrát. Hned druhý den nás čekal start expedice. Pro mě to ale mělo nepříjemnou předehru. Vzbudila jsem se kolem druhé hodiny a zvracela jsem. Bylo mi tak špatně, že se mi v hlavě honilo akorát to, že je konec expedice, že v takovém stavu nikam nevylezu. Ještě druhý den to nebylo úplně O.K., ale naštěstí se to zlepšilo.

Začátek stoupání, to bylo brouzdání ve sněhu. Ačkoliv byla zima, procházeli jsme ve sněhové vánici, extrémně jsme se potili. Já jsem nemohla dýchat, bylo mi mizerně. Asi chřipka. Takže jsem odhazovala vrstvy, nakonec jsme s přítelem Samem šli jenom v košilích.

K večeři byla na prvním záchytném bodě polévka, potom pizza. Moc mně chutnala. Nicméně jsem dožvýkala první kousek a zase jsem letěla ven zvracet. Ach jo! V tu chvíli jsem si říkala jediné: Musí mi být do rána líp! Udělalo se mi naštěstí líp. Dezert jsem tedy slupla jako malinu a potom jsem do sebe cpala RecoveryH2 Inside, tedy molekulární vodík, aby se mi udělalo ještě líp. K mému překvapení to zabralo extrémně rychle. Hned jsem zalezla do spacáku, věděl jsem, že druhý den nás čeká náročná osmihodinová cesta. Takže to chtělo nabrat energii.

Srdce mi málem vyskočilo

Ale ani dopoledne jsem se moc necítila. Neměla jsem žádnou energii, imunita byla absolutně mimo. Naštěstí cesta vedla primárně v údolí, kde nebylo skoro žádné převýšení, takže to mi pomohlo. Ale zas tak snadné to nebylo, po pěti hodinách chůze nás zastihla sněhová bouře. Ve vánici jsme dlouho základní kemp nemohli najít. Naštěstí se to pak podařilo. Pořád mi nebylo nejlíp. Došlo na měření oxygenu v krvi, zkontrolovali jsme i puls. Měli jsme hladiny od 88 % a 99 tep až po 67 % a 108 tep (což jsem samozřejmě byla já). Samova hladina byla 80 % a 112 tep. Pak jsme si dali hlávku česneku, který jsme si nakrájeli do horké vody. V noci byla teplota minus 28 stupňů. Vzbouzela jsem se zimou. I kvůli srdíčku, probíhala první aklimatizace. Tep jsem měla vysoký, jako kdyby mi srdce mělo vyskočit z hrudi.

Po pár dnech už jsem na to byla líp. Výstupy jsem si začala užívat, energie se mi vrátila. A paradoxně mi víc vyhovovala chůze s mačkami. Pak přišel smolný okamžik pro Sama. Zasekl se mu krampon, spadnul na zemi, a nekontrolovaně se řítil dolů. Zastavil se až o kameny, křičeli jsme na něj, jestli je v pořádku. Po chvíli se zvednul a zamával, že je O.K. Chvilku jsem si myslela, že jsem o ně přišla…

Starts all over the sky!

Těch hvězd na obloze!

Sam z Texasu, který kvůli omrzlinám musel jít dolů, bohužel taky upadnul. Poranil si koleno tak blbě, že ho čekala cesta domů. Druhý den pro něj přiletěla helikoptéra. Sam v Texasu podporuje charitu, takže moc chtěl vzít její vlajku na vrchol. Hodně to pro něj znamenalo a měl radost, že jsme ji tam vzali. Ale nepředbíhejme… Ještě v noci nás vzbudil obrovský vítr, který nám utrhnul dveře od stanu. Za tmy nám to nešlo opravit, takže jsme spali v průvanu. Bála jsem se jít na záchod, aby mě vítr neshodil ze srázu. No to byl tedy zážitek. I v dalších dnech byla ukrutná zima, do toho foukalo.

Během dalších nocí, když se počasí trochu umoudřilo, jsem se už odvážila ven na záchod. A stejně jako při předešlé výpravě na Elbrus, tak i tady bylo na obloze obrovské množství hvězd. Byly naprosto úžasné. Tolik najednou jsem jich v životě neviděla. Takže vylézt ze spacáku určitě stálo za to.

Několik dní jsme v základním kempu čekali na ideální počasí. Všichni už byli otrávení, nejraději by vyrazili na vrchol. Když už to vypadalo nadějně, tak k nám přišel průvodce, že se kvůli větru všechno znovu posouvá a musíme počkat. Navíc se do toho objevuje nebezpečí, že už nám na výstup nezbude čas. Také se vyrojily negativní vibrace, proběhlo pár hádek mezi členy expedice. Únava a nedostatek spánku se projevily. Přesto se přiblížil den, na který jsme se všichni těšili. A připravovali jsme se na něj. Budík byl na stavený na 1:55. Snad to všechno klapne!

Venku bylo větrno, ale ne taková kosa. Nebo se mi to zdálo, jak jsem byla rozespalá. Ve tři hodiny v noci jsme byli všichni v pozoru, připraveni s baterkami a kapsami plnými termoskami s vařící vodou. Hned začal strmý výstup, po prvních krocích jsme měli problém popadnout dech. Vzduch byl hrozně řídký. Potkávali jsme spoustu lidí s čelovkami na cestě zpět, vzdali to. I mezi členy našeho týmu se objevily pochyby, jestli nás hora nahoru pustí. Ale šli jsme dál. Cvakli jsme se všichni na lano, kvůli větru, který nás srážel na kolena. Takže aby nás to neodneslo. Ale přivázat se k ostatním, to mi absolutně nesedělo. Za sebou jsem táhla ty, kteří nestíhali tempo. A vepředu si zase stěžovali, že jsem je zasekávala já… Všichni se vztekali, už se začala projevovat únava a nevrlost. Navíc se ještě zhoršovalo počasí.

Konečně… Vrchol!

Byl čas na poradu. Všichni jsme se rozhodli pokračovat. Nakonec začalo svítit sluníčko. Musela jsem si dát ve druhé části výšlapu vodík (opět RecoveryH2 Inside), protože se mi podlamovala kolena. V tu chvíli nám zbývaly poslední tři hodiny. Nevzdáme to! Ale asi hodinu a půl pod vrcholem nás chytila další sněhová bouře. Nahoru jsme se museli škrábat. Někteří členové to balí. Třeba kvůli omrzlinám obličeje.

Měla jsem jasno, že tohle je ta největší výzva, kterou jsem v životě podstoupila. V jednu chvíli jsem i padla vyčerpáním. Ale když jsem se zvedla, dobelhala jsem se za obrovský kámen a…. VRCHOL! Sedla jsem si, začaly mi téct slzy štěstím. Ačkoliv jsme nic neviděli, atmosféra byla naprosto úžasná. Všichni jsme vytáhli vlajky našich sponzorů. Vyndala jsem dres Davosu, vlajku Kilpi a vlajku mého zaměstnavatele, Hortoru. Firmě bych ráda ještě jednou poděkovala, že nám pomohla.

Po 16 dnech bez sprchy, v zimě, s těžkými krosnami, v bouřích… Ale stálo to za to! Na nejvyšším vrcholu Jižní Ameriky jsme strávili až dvacet minut. Čekala nás ještě šestihodinová cesta do kempu. Únava byla patrná na všech. Šla jsem extrémně pomalu, abych neslítla dolů, protože jsem nic neviděla přes zamrzlé brýle. Když jsme dorazili do základního kempu, sklidili jsme potlesk, protože o nás ostatní začali mít strach. Ale povedlo se.

Třikrát hurá, expedice zvládnutá! Po Elbrusu se mi podařilo zdolat další vrchol. V rámci 7 Summit už mi jich zbývá „jenom“ pět…