Na Ultra Milano Sanremo prokázal Michal Činčiala svou mentální připravenost

Moje v pořadí druhé běžecké dobrodružství na trase mezi Milánem a Sanremem jsem absolvoval od 27. do 29. dubna. Cílem bylo v první řadě dosáhnout cílové pásky a pokud možno vylepšit čas z minulého roku. Od loňského Ultra Gobi jsem v přípravě na tento závod naběhal přibližně 4000 kilometrů a byl jsem proto dobře připraven.

Samotný závod jsem rozběhl velmi dobře. Prvních 120 kilometrů jsem měl velký náskok na loňské mezičasy. Přes pár menších krizí se mi dařilo udržovat tempo až do horské části. Dvacetikilometrový výstup do sedla Turchino v noci jsem absolvoval bez problémů, i když následující sestup již byl dost náročný. Po 160 kilometrech jsem dorazil k moři a odtud mne čekalo ještě dalších 125 kilometrů do cíle.

Dosavadní bezproblémové navigování na chudě značené trati jsem si zkazil asi sto kilometrů před cílem, kdy jsem se místo běhu po rovině podél pobřeží vydal na neplánovaný „výlet“ po hlavní cestě do kopečků. Zde jsem bohužel udělal chybu, když jsem v obavě z časové ztráty naložil tělu více, než mohlo snést. Při následném sestupu zpět k moři mne začala bolet holeň levé nohy. Bolest se s přibývajícími kilometry stupňovala, až dosáhla těžko akceptovatelné úrovně. Podle propočtu se však ukázalo být reálné dorazit do cíle v limitu i při chůzi, a proto jsem přibližně 20 hodin strávil bolestivým kulháním, které bylo fyzickým i mentálním očistcem.

Za mimořádně významného přispění mého supportu jsem za čtyřicet šest a půl hodiny dorazil do cíle. Ačkoli jsem ve srovnání s minulým rokem dosáhl horšího času i pořadí, považuji tento výsledek za jeden z nejcennějších, protože jsem prokázal velkou psychickou odolnost.