277 279 914
(Po–Pá: 9:00–15:00)
5 minut čtení
Toto velké klání se konalo jako každý rok v USA, v kopcovitém Olympic Valley v oblasti Lake Tahoe.
Čekala mě trasa typu BEAST (délka cca 22 km s nastoupáním 1 300 m a 34 překážkami). Samotnou překážkou pro mnohé bylo již jen místo samotného šampionátu, jelikož start byl ve výšce okolo 2 000 m n. m. a závod nás dovedl až do výšek 2 500 m n. m. Počasí bylo jiné než u nás, velice suché, slunečné, a cestu na vrchol doprovázel větrný tanec zdejší prašné půdy a kamínků.
Přede mnou je první start na mistrovství světa a těším se, že zažiji opět něco velkého. Třeba pohádkový běh jako v létě na mistrovství Evropy ve Francii, něco na co budu s radostí vzpomínat. I trasa vypadala běžecky, ale bohužel tomu tak nebylo.
Vyběhneme do prvního kopce, ale po 3 mílích už pociťuji, že si plíce dýchají jak chtějí. Jen částečně. Ale hurá k jedné z prvních překážek, kterou je Herkules (tahání břemene přes kladku). Já jsem si vybrala tu hodně těžkou! Údajně ne všechny byly stejné... Jo, věřím tomu! Takže jsem tam různě skákala po jedné ze zábran a říkala si „Co to sakra je? Rychle pryč!"".
Pokračuji poklusem do výšin k chladnému jezírku, ve kterém bylo něco okolo 30 m plavání. Zde se mi plíce sevřely ještě víc a malá vlnka, kterou mi jiná závodnice šplouchla do obličeje, mě málem stála život. Konečně jsem venku a rychle se zahřívám během. Dobíhám k nošení kýble, u kterého mě začala bolet bedra a musela jsem se několikrát zastavit. Sakra, zase stav co neznám? S úlevou odkládám tu věc a pokračuji dále na vrchol, kde začíná teprve ta pravá show. Větrná a studená s x překážkami. Začalo to lehkým plazením pod drátem, které se však proměnilo v nedýchatelný hnus. Vzpomněla jsem si na ostravský smog v zimě. Další překážkou bylo Rolling Mud (probíhání vykopanými bahnitými jámami s vodou), které bylo zakončeno Dunky Wall (podplaváním nafukovací stěny). Dobře, 3-2-1, potápím se a podplouvám. Začnu se třepat a přeji si jen jedno - už běžet dolů. Pryč z tohoto studeného větrného místa. Vítr zesiluje svůj koncert a mokré oblečení na těle začíná být velice nepříjemné. Plíce už si jedou svou písničku. Domnívala jsem se, že z nedostatečné aklimatizace můžu být leda tak unavená, ale ono se nedalo pořádně dýchat. Místy jsem si připadala jako hysterka, které by bylo třeba dát třeba sáček na hlavu. Čeká mě ještě oštěp. Letí silně, přesně, odvážně... Srdce se mi chce začít radovat, ale pak zjistím, že si stojím na šňůrce, ke které je oštěp přivázán. Pět cm od zapíchnutí se oštěp zastaví a padá k zemi. Takže jdu na 30 angličáků (burpees), kterými se alespoň zahřeji.
Následoval Twister (ručkování po tyči s úchyty, která se přetáčí), Atlas (nošení kulaté betonové koule s pěti angličáky), double Sand Bag (nošení dvou břemen) do svahu a pak už konečně běh dolů. Třesu se zimou, až se mi klepou zuby o sebe, ale vím, že už jdu dolů do tepla. Přichází čas tancovat. Volím polku... waltzem by to trvalo dlouho. Nechávám se unášet tím, jak předbíhám ostatní holky a náhle padám k zemi. Po chvíli jsem znovu na nohou a vyrážím do údolí. Tam mě čeká opět několik překážek - Olympus (šikmá zeď s otvory, úchyty, řetězy), šplh na laně, traverz z lana, Apehanger (z lana ručkování po visutém žebříku). Zde mě podporuje kamarád slovy: „Ty holky před tebou už nemůžou!"" Říkám si, jestli mám sil na rozdávání, ale jelikož se po soupeřkách moc nedívám, alespoň jsem měla pocit, že netrpím sama. Následovalo převrácení pneumatiky, znovu nošení dvou pytlíků - byly tak protivné, že se rozlepovaly, a tak jsem používala víc úchop než možnost opření o tělo. Poté následovala překážka Monkey-twist-monkey (trubky-twister-trubky) a mé unavené ruce se ve 2/3 pustily, a tak přišlo dalších 30 angličáků. Zde jsem si periferně všimla, že okolo mě proběhlo nějak moc holek. No nic, když jsem koza, co si neumí ušetřit síly, tak ať si skáču anglány.
Pak už jen další kopec, který byl na vrcholu ozdoben dvěma překážkami, a finální běh k cíli, kde se mi podařilo předběhnout jednu holčinu. Před cílem už jen dvě překážky - Bender (prolézačka), Multi-rig okořeněný příčnou trubkou a pak už konečně v cíli. O výsledek se nějak nezajímám, protože pocitově to bylo HROZNÉ! Tento závod nebyl pohádkou, ale peklem. Ano, uznávám - řádná aklimatizace je důležitá!
Po dvou hodinách zjišťuji, že jsem na 19. místě, což bylo překvapující a potěšující. Teď, s odstupem času, jsem se odvážila podívat do výsledkové listiny a zase mě napadá co by kdyby... No nic, asi budu muset opět na nějaký takový velký závod vyrazit.
A co první tři holky? Jsou fantastické, úžasné a běhají jiný level než já. Takže o časech škoda mluvit. Jen bych zmínila, že naše česká Zuzka Kocumová znovu ukázala, že Česko září i ve světě, tentokrát v barvě bronzu.
Teď už jen poznat trochu Ameriku (Kalifornii). Příroda tady neskutečně čaruje, když sucho střídají obrovské lesy a já asi začínám chápat pojem „americký sen"". Ale stejně se srdíčko těší domů do Beskyd. Děkuji přátelům za neskutečnou podporu, děkuji KILPI, které mě obléká, a především děkuji generálnímu partnerovi AGEL, že jsem se mohla vydat na cestu za oceán.
