Míle 2017

Závod ISOMA 1000 mil, letos jenom kratší varianta 521 mil / 832 km.

Už od včerejška přemýšlím, jestli šlo něco udělat jinak, ale pokračovat v závodu na práškách by bylo asi velké šílenství, hlavně když za tři týdny chci jet ultramaraton ROAD 2222.

Ale tady je  rychlý report:

Den první: Přijíždíme do Nové Sedlice. Potkávám spoustu známých a pár závodníků z Náchodské 24 hodinovky. Mílařská komunita je prostě úžasná. Rychle zvážit, vyfotit a doladit poslední detaily a je tu start.Slavnostní kolečko přes Sedlici a pak za pořadatelským Patrolem 10 km po silnici. Začíná pršet. To by nebyly majle, aby na startu nepršelo:-)

Pak levá a šlape se první kopec.Tempo je jako na 50 kilometrovém maratonu, ale jsem v klidu, však vlčáci zítra vychladnou. Poloniny i Vihorlat přejíždíme rozbahněnými stezkami. Vydatné deště minulých dní se krásně podepsaly a až u brodu zjišťujeme, že voda sahá až po krk, je tmavá jako kakao, mazec… Chvilku hledáme místo, jestli by to přece nešlo, nakonec objíždíme.Nálada na nule, objížďka měří 20 km. Druhý brod po zadek, tak dobrý.

Kolem dvanácté v noci všichni kluci kolem zůstávají spát v Brannom na hřišti a mě čeká 5 kilometrové stoupání do sedla. Tam potkávám kámošku Mišici,chystá se přespat u chatičky, ale já se chci dnes dostat co nejdál,nejlíp na chatu Hrešná, kde začíná první zakázané území, do kterého se nesmí mezi 20-6 hod. vjíždět kvůli medvědům. Sjíždím opatrně do vesnice, strašně to v těch vyjetých kolejích klouže a několikrát padám… poslední pád v největší rychlosti a já si vybírám svoji dávku smůly, protože kolenem dopadám na kámen a v první chvílí myslím, že se ani nezvednu. S bolestí se rozjíždím, terén se lepší, ale na Hrešnú nestíhám, to už vím. V půl třetí ráno vybalím spacák v nějaké vesnici na zastávce a budík nastavuju na hodinu spánku. Ujeto asi 150 km + 20 km objížďka brodu.

Den druhý: Vstávám po hodině spánku, ale na Hřešné jsem až v půl osmé. Plán je dostat se do večera před zakázanku nad Važcem na 309 km. Koleno zlobí a natéká, ale po 2-3 hoďkách se to nějak rozjíždí, nebo si na bolest zvykám:-) V Poráčskej dolině potkávám Indiána, který vyjížděl s horečkou a po pádu má něco s ramenem … tak si říkám, dvojka kriplů. Jestli chceme udržet nějaký slušný čas, musíme vynechat hospody a moc nestavět, jen tak se udržíme s vlčákama, který jedou rychleji, ale víc odpočívají. Večer spíme v Lopušnej dolině u chat, asi 19 km od zakázanky, protože se bojíme jet dál. Zrovna tam je hodně medvědů, včelíny obehnané proudem a na dvoumetrových nožkách nám odvahu nedodávají. Budík na 3:30, najeto asi 120 km.

Den třetí: Nádherné svítání na važeckých loukách, potkáváme mílaře, co spali u včelína pod proudem, a prý je v noci obcházel medvěd. Moc jsem nespala, byla hrozná zima. Honem valíme přes přečerpávací nádrž Čierny Váh do mého rodného města Liptovského Hrádku.

Největší bonus jsou nekonečné schody nahoru s těžkým kolem na zádech, ale výhledy stojí za to.

A mám veliké dilema, koleno bolí čím dál víc. Přemýšlím, že v Hrádku skončím a strávím zbytek dovolené s dcerkami, které jsou na prázdninách u mých rodičů, velké lákadlo … děcka fandí, tatínek fotí a já jedu dál, pro lidi, co koukají na tracker a fandí mi.

Večer stíháme nejdelší zakázanku, kde Indián před rokem potkal medvěda a zastavujeme před zákazem na Krížnu už v 10 večer. Konečně máme čas na pořádné jídlo a dávám si i čaj s rumem, protože je mi strašná zima. Majitel hospody nás nechává přespat na luxusní terasce.

Den čtvrtý: V šest ráno je to před zakázankou jako na startu menšího závodu, v noci ve vesnici zůstalo hodně mílařů. Probouzím se hodně nateklá, nemůžu otevřít oči. Indián říká, že jsem málo pila a že tělo zadržuje poslední zbytky vody. Nevím, jestli je to pravda, ale raději začnu do sebe lejt litry vody. Výstup na Krížnu, která je nejvyšším bodem na trati 1000 mil, je sice dlouhý a většinou se tlačí, ale já ho mám rada, protože krajina kolem je nádherná.

Suprové sjezdy z Krížnej. Trenčianske Teplice, další kopečky … a poslední zakázanky před CP1 v Štrážovských Vrších. Moc nestavíme, protože to máme na knap a v noci chceme být v Trenčíně. Kolem deváté to začíná bouřit a ještě s nějakým Lukášem v noci po kluzkých sjezdech a dešti dojíždíme do Trenčína. Na CP je to kousek, ale máme strach, že nebudou volné stany, tak večeře na benzínce a zůstáváme spát na nádraží. První vlak jede až v 4:38, tak snad nikoho nevyděsíme.

Den pátý: CP1 a zdržuje nás silný déšť, vyjíždíme až v šest hodin, dokupujeme potraviny, a jelikož nás nebrzdí zákazy,chceme jet co nejdýl. Za chvilku jsme na hranicích, sjezd do ČR a před námi Vizovické a Hostýnské vrchy. Do Vizovic jenom tlačení a sjezdy, což mi vyhovuje, protože u toho mě koleno bolí nejmíň, ale Hostýnské vrchy jsou „jezditelné“ a hodně dlouhé; do Hranic dojíždíme pozdě v noci. Lukáš tam zůstává a já s Indiánem chceme jet nonstop do CP2. U mě se střídá krize, za krizí, mikrospánky v sjezdech jsou nebezpečné, tak si na hodinku lehneme na louce na oblbnutí mozku.

Den šestý: Zas čtyři hodiny ráno a úsek, kde není žádná cesta, ale GPS ukazuje že je… Taháme to kopřivami, popadanými stromy a začíná hřmět. Indián kouká na radar a netváří se nadšeně. Další dvě hoďky jedeme v dvouch bouřkách po sobě. Hnus, a to jsem ještě ani nesnídala:-)

A my jen dodáváme, že Katarína dojela ve své kategorii druhá. Gratulujeme a věříme, že zranění získané během tohoto závodu se jí brzy zahojí a bude moct vyrazit vstříc novým výzvám a brzy se s ní uvidíme na některém z dalších závodů.