Luboš Seidl: Atlas Mountain Race 2022

"

Moje plány na letošní sezónu trochu pozměnilo drobné zranění, které jsem v průběhu léta musel řešit, a tak se stalo, že jsem se 1.10.2022 trochu neplánovaně objevil na startu závodu Atlas Mountain Race 2022. z Marrákeše do Agadiru v Maroku.

Tento závod pořádá stejný pořadatel jako Silk Road Mountain Race v Kyrgyzstánu – Nelson Trees. Což je jednak záruka kvality závodu, ale trochu také stresu a zmatků před startem.

 Je to sice teprve druhý ročník (první byl 2020 ale …bo Covid) Ale hned první ročník měl velký úspěch v bikepackingový komunitě a sešla se zde úžasná konkurence. Nejinak je tomu i letos.

Parametry závodu:

• Délka závodu 1.170 km

• Celkové převýšení asi 19.000+ m

Nejkratší bikepackingový závod, který jsem kdy jel a v Maroku je sucho, tak výbavu redukuju na minimum. Spacák a péřová bunda jsou povinné, ty si vzít musím... Dále oblečení – na sobě mám Merino dres (slouží i na spánek), cyklokraťasy s kapsami, ponožky a rukavice. Pro noční ochlazení poslouží jako dlouhý rukáv kombinace lehoučké větrovky Tirano a bundy do deště Rainar a návleky na nohy. Navrch jedny náhradní ponožky. Více na snad nebudu potřebovat, chtěl bych být v cíli pod pět dnů.

Problém může být voda beru 4 bidony a na kole mám dvě příruční brašničky na řídítka na jídlo. Světlo živím z dynama v předním náboji, dodatečné světlo na přilbu od Fenixe s jednou náhradní baterkou. Tracker na nové baterky dá 10 dnů. Dvě powerbanky budou živit mobil a navigaci Hammerhead Karoo2. Žádné další baterky nevezu. Pár dílů a nářadí na kolo pro základní údržbu. A o komfort se postará balíček vhhčených ubrousků, krém na zadek a opalovák. Takže sbaleno a vyřešeno. 

Nebudu se dlouze rozepisovat s přesunem a logistikou, pojďme přímo k věci.

Den 1

1. 10. 2022 jsem stál na startu a se mnou dalších 6 Čechů. Pět nás startovalo kategorii sólo a jeden smíšený pár. V 9 hodin ráno místního času se z Marrákeše pod policejním doprovodem vydává na trať přibližně 180 účastníků závodu. Výjezd z města byl neutralizován a celý balík jel za policejními auty. Po opuštění města a nájezdu na menší silnice bylo odstartováno. Zprvu jsem se snažil dodržovat zákaz jízdy v háku, ale po chvilce mě spolehlivě pozřela dobře spolupracující skupina. Jela se pořádní kudla hned z lajny. Za první hodinu jsme ujeli 32 km (na horských kolech na těžko) což bylo opravdu moc, a tak jsem si z balíku vystoupil a jel si svoje tempo. I tak jsem po druhé hodině jízdy měl najeto 57 km. Pak se ale musely přejet dva pořádné kopce 1900 m a 2600 m a tím se tempo stabilizovalo a každý si jel svoje. Byl parádní slunečný den, trochu větrno, které dělalo marocké slunce přijatelnější.

Po překonání druhého průsmyku následoval cca 15 km extrémně technický, místy až nesjízdný sjezd na první checkpoint (CP1) v Teluetu, kam jsem dojel ještě za světla. Zde byla možnost se dobře najíst, doplnit zásoby a hurá dál na trať. Po setmění jsem najel znovu do hor. Jasná noc s noční oblohou plnou hvězd se nekonala. Místo toho se zatáhlo a zvedla se vichřice, která mě strhávala z kola. Naštěstí se nedaleko ode mne pohybuje další jezdec, tak díky jeho světlu ve tmě vím, že s tímto živlem nebojuji sám. Na 175 km projíždíme, již pozdě v noci, nějakou vesnicí, kde nesvítí jediné světýlko. Vidím něco jako otevřenou stodolu nebo nějakou podobnou zemědělskou stavbu, která by byla ideální na bivak. Ale ještě je brzy, mám s plánu dojet alespoň na 200 km což by odpovídalo mezičasu druhého v cíli z roku 2020. Já se však pohybuju někde mezi 20-30 místem (jak přesně vůbec netuším) a to znamená, že konkurence pro tenhle závod je opravdu mega silná.

Přejedu ještě jeden horský hřeben, ze kterého je na dálku vidět, že všude v okolí řádí bouřky. Ve sjezdu najíždím na silnici, která je mokrá po dešti, který zde již prošel. Projíždím vesnicí, kde vesničani evidentně čekají na závodníky a nabízejí ubytování. Mám najeto teprve 185 km tak jedu dál. I když ve mně hodně hlodá, jestli by nebylo přece jen lepší některou z nabídek využít a přespat pod střechou. Můj plán je ale minimalizovat spánek a ideálně první noc vůbec nespat, a pokud tak max 1,5 h a tak pokračuji. Bouřka se ale blíží a já přemýšlím jak a kam se schovat. Nikde ani strom, skála natož nějaký přístřešek.

Napadá mě využít nějaký most nebo propust pod silnicí kde mě blesky určitě netrefí. Na cca 190 km přejíždím nad propustí pod silnicí. Jdu se podívat, jak to v ní vypadá. Okolní terén i vnitřek propusti je zcela suchý, přestože silnice je vlhká. To znamená, že vyprahlá krajina nad propustí bez problémů absorbovala předchozí déšť. Ve 24:00 vypínám navigaci a uléhám ke krátkému spánku.

Bohužel během půlhodiny mě ze spacáku vytáhne potůček, který se pomalu začíná tlačit propustí. Vylezu právě včas, abych zachránil spacák před promočením. Chytnu batoh, spacák karimatku a už stojím do půli lýtek v potoce který se řítí propustí. Jen zahlédnu, jak odnáší boty, Rainarku (bundu do deště) i větrovku Tirano. Rychle vylezu z propusti a spacák zabalím do karimatky, a i s batohem odložím na bezpečné místo a jdu hledat co se dá zachránit. Na druhém konci propusti se zachytilo několik věcí, a tak mám boty, Rainarku, větrovku a do ní zachycenou navigaci a již nefunkční powerbanku. Telefon a lahve na pití nikde. Když se vrátím zpátky ke kolu je po bouřce a nebe plné hvězd bez jediného mráčku. Stále pořádně fouká a což vnímám jako výhodu. Obě bundy přivážu ke kolu, aby se na větru usušily. Žádný další dlouhý rukáv nemám, kromě povinné péřovky, ve které se však moc nedá jezdit. Lehnu si na zídku tak aby byl spacák vystaven větru a doufám vítr přispěje k tomu, aby se vše vysušilo a já měl co na sebe až budu vyjíždět. Lehnu do spacáku a čekám doufaje, že potok vyschne stejně rychle jako se objevil. O spánku se nedá hovořit. Někdy po třetí ráno vylézám ze spacáku, který je dokonale vysušený. Obě bundy jsou taky suché tak se oblékám větrovku a vyrážím s čelovkou na průzkum. Telefon najdu jako první zapíchnutý v blátě v prostoru největšího proudu hned za propustí. Kupodivu funguje. Pokračuji dále a na cca půl kilometru od propusti postupně nacházím všechnu ztracenou výbavu, kromě obalu na spacák a nože. Obal a spacák nahradí obal na péřovku a nůž mám ještě jeden… Vše pobalím a ve 4:00 vyrážím znovu na trať.

Den 2

Vyrážím bez jídla a nevyspaný a tomu odpovídá můj výkon. Ráno mi to moc nejede, než dojedu k nějaké kavárně/bistru kde místní majitel už někdy kolem 8 ráno odchytává kolem projíždějící závodníky a nabízí snídani a občerstvení. Dobiju si tedy elektroniku (tel+navigaci) dobře se posilním a trochu odpočinu. Když odjíždím krátce se setkám s Petrem a Martinem, prohodíme pár slov a vyrážím znovu na trať. Projíždíme sektor s úžasnými scenériemi a bizarními útvary, kde trať neustále kříží vyschlá řečiště. Pak chvilku po silnici, kde to s větrem úžasně letí. Na konci je nějaké café, tak ještě doplnit vodu a poprosit o jídlo. Nic jiného, než vaječnou omeletu ale neměli (a tak tomu bylo až do cíle :-) to však bylo super a vyrazil jsem dál do hor. Nejdříve jsem musel přebrodit řeku, která se vlivem nočních dešťů zvedla více než je zde obvyklé a pak následovalo nekonečné stoupání až někam do 2000 m nad mořem. Na brodu jsem byl s Julianem z Francie, který mi ale v kopci hravě ujel. Těsně před vrcholem jsem za sebou zahlédl jiného soupeře. Věděl jsem, že díky mému celoodpruženému kolu budu mít vyšší tempo v následném sjezdu, tak jsem se zmáčkl, aby mě nedojel a následovalo 20 km během kterých jsme klesli zhruba o tisíc metrů. Nejprve náhorní plošina s občasnými kratšími sjezdy a pak už dlouhá klesání. Na konci náhorní plošiny dojíždím jiného jezdce, který se trochu trápí. Jen prohodíme pár slov a já to pouštím dolů. Následuje parádní sektor po hraně 600 m hlubokého kaňonu a který projíždím při zlaté hodince a pak už jenom letím z kopce dolů, užívám si parádní sjezd a snažím se dostat dolů, dokud je ještě světlo. Dole najíždím do údolí, kde cestu mezi vesnicemi tvoří vyschlé řečiště a to znamená, že cesta je klikatá, plná kamení a občas hluboký písek.

Někdy kolem 21 h projíždím kolem obchůdku kde potkávám Clause z Německa, který se s místními domluvil na večeři někde 1 km od trati. Já nabídku odmítám, protože v itineráři máme, že za dalších cca 20-25 km je nějaký Omar, který bude vařit. Vyrážím do tmy a užívám si noční jízdu po poměrně rovinatých a hladkých šotolinových cestách. Pohybuju se někde kolem 30 pozice, a to znamená, že vymetená stopa od jezdců přede mnou mi značně ulehčuje navigaci v nočním terénu. Skoro se nemusím dívat na displej. Stačí se jen držet stopy a bušit do pedálů. Na 392 km závodu dojíždím k zavřené a zhasnuté restauraci. Kolem už bivakují další dva jezdci. Poznávám kolo od Juliana. Popojedu ještě kousek a přesně o půlnoci vypínám navigaci a uléhám někde za nějakou zídkou (asi na hřbitově) pod Alláhovou ochranou.

Den 3

V noci jsem se parádně vyspal, ráno jsem se trochu najedl, namazal řetěz kola a přesně ve 4 h ráno vyrážím znovu na trať. Začíná se poměrně dlouhým, ale plynulým stoupáním do výšky cca 1900 m. Chvilku trvá, než se nohy chytí. Nahoře je postavená nová cesta, ale trasa je natrasována po původní staré cestě. Což znamená že nejméně třikrát se musím vracet, protože stará cesta končí na nějaké skále nad novým silničním koridorem. Když to pustím dolů z kopce je mi pořádná zima, tak poprvé přidávám návleky na nohy, které se mi včera podařilo dosušit (dosud jsem jel jen v kraťasech). Do první vesnice přijíždím pěkně promrzlý a zastavuji před něčím co by mohla být nějaká kavárna nebo obchůdek. Za mříží se už svítí a pan domácí je tak hodný že mi udělá ranní omeletu a čaj. Dokoupím chleba, doliju vodu a vyrážím na další min 80 km úsek pustinou. Cesta dál vede náhorní kamennou pouští, s plynulými mírnými kopci a poměrně jezdivou trasou. Je ranní opar a slunce se ukazuje přes mraky. Jede se mi super. Nikde nikdo, občas se z kamenné pouště objeví nějaká palmová oáza až člověk nevěří tomu z čeho ty rostliny vůbec berou vláhu. Cestou potkávám Clause který nečekal, že tento sektor bude tak dlouhý a tak je trochu na hraně s vodou a zejména s motivací. Jedu dál a užívám si pohyb v této fascinující krajině. Když se po cca 70 km dostávám na silnici ihned zastavuji u místního prodavače, který u silnice nabízí ovoce a kupuji dvě jablka. Jejich šťavnatá chuť mě nakopne a dojíždím do většího města Taznakht. Je pravé poledne. Má za sebou už 100 km a tak jsem spokojený. V obchůdku mi s překladem z angličtiny do arabštiny pomáhá nějaká dívka ve věku mezi 6-8 třídou ZŠ. Je ráda že si může svou angličtinu vyzkoušet v praxi. Dávám omeletu a dojíždí Claus. Sedá si ke mně a říká že je dnes třetí den, tak by chtěl dojet do půlky závodu… Můj cíl je, aby můj čas začínal 4 a chci se vmáčknout pod 5 dnů. Tak to mám asi problém...

Zaplatím a vyrazím dál na trať. Jede se kamennou pouští plnou velkých šutrů. Slunce už pořádně smaží a postup se zpomaluje. Jak vyjedu z pouště začne silnice na brutálním protivětru. Úplně uvařený dojíždím do nějakého města, kde je škola s internátem pro děti z okolních vesnic. Při doplňování vody a zásob je na mne upřena spousta zvědavých oček. Posilním se, zamávám dětem a vyrážím dále na trať. Slunce už není tak silné a já jedu další kamennou pouští mezi krásnými skalnatými útvary. Je to opravdu krásný sektor, ale cesta je pomalá, plná kamení a moc to nejede. Najednou se objeví potůček do nějaké oázy. První potok po 370 km od povodně (kromě zakalené rozvodněné řeky) využívám k tomu abych si konečně vypral ponožky které mi původně vzala voda. Jinak prostě v krajině tekoucí voda není. Po výjezdu z pouště následuje série stoupání a sjezdů vždy cca 200-300 výškových metrů nahoru a dolů. Podle trackeru je přede mnou poměrně hodně lidí, tak se snažím potáhnout kam až budu moci a trochu se posunout pořadím. Večer zastavuji před nějakým barem, kde se mě okamžitě ujímá nějaký místní borec s dokonalou angličtinou. Objedná mi jídlo (omeletu a sardinky) čaj a vše zařizuje. Zná Českou Republiku, kdysi pracoval v Evropě a jeho dokonalá angličtina je způsobená univerzitním studiem anglické literatury. Je nádherná jasná noc plná hvězd, tak ještě potáhnu přes další dva kopce.  Přesně o půlnoci vypínám navigaci a uléhám v autobusové zastávce u silnice mimo jakoukoli vesnici.

Den 4

Noc byla dokonale klidná, bezvětří, klid a teploučko. Po probuzení jsem něco zobnul a krátce po 4h ranní rychle vyrážím na další kopec za kterým je další kontrolní bod. Na CP2 dojíždím ještě za tmy. Proti mně z CP2 vyráží tři jezdci a na CP jsou další nejméně dva až tři jezdci. Využívám možnosti doplnit zásoby, vyprat ponožky, a nakonec se nechám ukecat i na sprchu. Při rozednění znovu vyrážím na trať, těsně přede mnou další dva borci, se kterými se hned v následujícím údolí společně sjedeme a fotíme východ slunce a neuvěřitelnou krajinu s hlubokým údolím protkaným stuhou trasy našeho následujícího sjezdu. Sjedu dolů a projíždím palmovým hájem. Za ním se najíždí na silnici, po které pokračuji s jedním z jezdců. Je to marocký závodník Mohamed. Trochu pokecáme, ale pak mu ujíždím. Najedeme do krásné kamenné pouště s jezdivou stopou naší trasy. Na jejím konci se už do nás pořádně opírá slunce. Následuje 50 km úplných rovin po asfaltu na protivětru. Zalehnu na hrazdu a stanovím si konstantní výkon, který se snažím souvisle jet a který vím že vydržím. Je to opravdu efektivní. Nezáleží na tom jestli fouká více nebo méně. Konstantním výkonem se nevysiluji. Jen v jednom úseku si o pár wattů trochu zrychlím, abych ujel klukovi, který zrovna nasedal na kolo po nějaké zastávce ve stínu ojedinělého stromu. I tak jsem na konci tohoto sektoru pořádně uvařený a u prvního obchůdku do sebe najednou naliju dvoulitrovou PETku limonády, doliju vodu a pokračuji do hor. Při výjezdu z vesnice mě zastaví nějaký pán, který vynáší odpadky. Jestli nemám hlad a nechci k nim na oběd? S díky přijímám. Zavedou mě k nim domů a hostí mě jako velmi vzácnou návštěvu. Poručím si kafe, čaj a omeletu a pán domu se mě ptá jestli nechci tažin (marocké národní jídlo). Kývnu, natáhnu se na zem a snažím se odpočívat ve stínu. Za chvíli už se nosí na stůl. Nejprve tažin, který si se mnou dává pan domácí. Zbytek (asi 8 lidí) se na nás jen kouká. Pojím s panem domácím z jednoho talíře a mocně to zalívám čajem. Pak přinesou omeletu. Po předchozí 2 l limonádě a tažinu už moc místa nemám, tak trochu neuctivě sním alespoň polovinu omelety a začnu se sbírat k odjezdu. Když chci zaplatit jsem důrazně odmítnut s tím, že by to byla urážka a že jsem byl jejich hostem. Mnohokrát velmi poděkuji a vyrážím znovu na trať.

Venku je peklo. Slunko smaží strašnou silou. Nahoře se sjíždím s Irem Michaelem. Druhým z jezdců, co jsme společně vyjížděli z CP2. Po chvíli mu ujíždím. Přejedeme hory a jedeme řečištěm se strašně velkými šutry. Koukám na kůži mých paží a ta je v jednom ohni. Naposledy jsem se mazal opalovacím krémem před startem. Tak se rychle namažu a doufám, že mi v noci nebudou hořet ruce (naštěstí ne) Po dalších cca 20-30 km tohoto pekla dojíždím do městečka a další šance na doplnění vody bude za 80 km. To je jasné že už bude hluboká noc. Před námi jsou tři průsmyky každý na 70-80 km, než se dostanu do dalšího údolí. A za nimi poslední CP3. Každý kopec dobrý, tak na večer vyrážím do prvního průsmyku.

Cesta vede po staré colonial road zařezané do úbočí hor Anti Atlasu. Kopec není nějak dramaticky prudký, ale terén je totálně rozbitý na volných kamenech a jen s velkými obtížemi sjízdný. Místy je třeba kolo tlačit. Občas chybí kus cesty a je třeba i s kolem slézt ruiny colonial road a znovu vyšplhat zpátky na trasu. Zhruba od poloviny stoupání jedu po tmě. V dálce vidím světlo Michaela, který jede za mnou a jen podle něj usuzuji, jak vysoko jsme se mezitím posunuli. Když se dostanu nahoru cesta je stále pořádně rozbitá a ani dolů se nedá pohodlně a klidně sjíždět. Bojuji s tím, jak dlouho vydržím, ale pak už mě začíná přemáhat spánek, tak raději zabivakuji asi 5 km před koncem sjezdu abych zbytečně neriskoval pád z nepozornosti někam do údolí. Jako již tradičně přesně o půlnoci vypínám navigaci a rychle uléhám. Když lezu do spacáku projíždí Michael a chvíli na to Mohamed. Jsem někde kolem 16 místa. Je nádherná teplá letní noc. Obloha je jasná a tolik hvězd jsem snad nikdy neviděl.

Den 5

Ráno se probudím a trochu se mi z pohodlného spacáku nechce. I tak nakonec kolem 4 h vyrážím na trať. Na CP3 to mám cca 160 km a odtud to je posledních 175 km do cíle. Kdyby vše vyšlo a vydržel jsem jet i v noci, mohl bych se pokusit dojet do cíle na hraně času 5 dnů. Čerstvý a vyspaný sjíždím zbytek sjezdu za pár minut. V noci v únavě by mi to určitě zabralo ještě nejméně ¾ hodiny takže jsem rád, že jsem bivakoval včas. Najedu na cestu a vím že musím řešit vodu. V první a jediné vesnici je ještě hluboká tma. Na autobusové zastávce zrovna stojí nějaký dálkový autobus a řidiči vykládají zavazadla vystupujícímu pasažérovi. Zastavím a ptám se po možnosti vody. Prý nikde není, ale řidič mi dá alespoň jeho načatou PETku. Doplním bidony alespoň touto vodou a jedu vstříc dalšímu průsmyku. Než najedu do kopce minu nejméně tři bivakující závodníky. Všichni ještě spí. Na konci vesnice se přede mnou najednou zjeví vodovodní kohoutek a umyvadlo přímo do ulice. Vyzkouším, že voda teče, vypiju všechnu vodu co mám, doliju si všechny 4 bidony a pro jistotu do každého nakapu desinfekční kapky.

Kopec je dlouhý, nepravidelný a místy velmi prudký. Moc se mi nechce tlačit, tak se snažím i nejprudší úseky vyjíždět. Při pohledu na cyklocomputer se bavím tím, jaká neuvěřitelná čísla mi ukazuje. I v těch velmi prudkých pasážích se tepovka nezvedne nad 110 tepů, a to tam lámu klidně 400 W. Nahoře si slíbím, že si dopřeju svačinu – chleba a sardinky. Jediné nesladké jídlo, co se dá v Maroku na venkově pořídit. Po několika vrcholových vlnách se najednou objeví napajedlo pro dobytek s kohoutkem s tekoucí vodou. Dopřeju si zasloužené jídlo, vypiju vodu z bidonů a doplním novou a pro jistotu dám znovu desinfekci. Než vyjedu dál přijedou další dva závodníci Ital Marco a Mohamed. Dolijí si vodu, krátce pokecáme a jedou dál. Snažím se jet za nimi, ale vůbec se nechytám a kluci mi za chvíli mizí. Najedeme na horskou silnici. Taková udusaná hlína a hodně prachu u krajnice od náklaďáků kteří zde pravidelně jezdí a za sebou táhnou pořádnou prachovou clonu. Jako na Dakaru, chce se říct, ale vlastně originální rallye Dakar vedla i Marokem, takže to je vlastně správně. Tady to tak prostě má být!!! Chvíli se předjíždím s nějakým mopedem, který mě vždycky do kopce předjede, ale ve sjezdu a na rovinách se kolem něj zase přeženu. Pak už konečně začne dlouhý sjezd z hor do údolí. Několikrát mám v zatáčkách v hlubokém prachu na mále. Takže se vůbec nedivím že vedoucí závodník odstoupil poté co se vysekal a zranil.

Dole dojíždím do údolí plného palem. Úplný rozdíl proti tomu, co jsem vídal v posledních dnech. Tady v tomhle údolí o vodu nouze není. Doliju vodu vypiju jogurtové mléko které mě zaujalo v obchůdku a vyrážím dál. Na konci vesnice sedí na zahrádce Marco s Mohamedem. Zastavím u nich a poprosím Mohameda, aby mi domluvil nějaké jídlo. Dostanu obligátní omeletu a čaj. Než se nadlábnu kluci vyráží do posledního průsmyku před CP3. Toto stoupání je z velké části po asfaltu a po jídle se mi jede skvěle. Ještě před vrcholem dojíždím Mohameda a společně pokračujeme dál. V družném hovoru cesta parádně ubíhá tak poměrně „zadarmo“ přejíždíme sérii stoupání, než začneme klesat na CP3.

Na CP3 je Marco, který se už osprchoval a najedl. Mojí hlavní prioritou je sprcha a vyprat kraťasy. Po první noci, kdy jsem čel spát špinavý a promočený z toho potoka a vůbec jsem nedbal na hygienu jsem si zašpinil vložku kraťas a každý večer po 20 h jsem se vysloveně trápil bolestmi sedacích partií. Dávám tedy sprchu vyperu kraťasy a ponožky zamotám se do velké osušky a vyprané svršky suším na sluníčku. Rychle pojím dám 20 minut šlofíka. Dílem jako odpočinek před plánovaným nočním finišem a dílem, aby se dosušily kraťasy.

Mohamed musí dobýt baterky do světla, tak zůstává na CP3 já vyrážím v 19 h asi půlhodinu za Marcem na finálních 175 km. Z domova mi hlásí že čelu závodu to odtud do cíle trvalo cca 12 h. Já potřebuji 14 h abych dojel do 9 h ráno a dostal se pod 5 dnů celkového času. Mohlo by to vyjít. Najednou se strhne smršť zpráv na mobilu. V cíli je 7 lidí a přede mnou na trase jen Marco.

 Čeká nás asi 10 km po silnici z kopce a pak 90 km v horách. Posledních 70 km by měla být jen rovina. 13 minut za mnou vyjede Julian a chvíli za ním Alex z Holandska. Tohle bude těsné. A bude to bolet!

Nohy jedou fantasticky, kraťasy a posed fungují taky skvěle. Tak se ukaž… Na prvním kopci se ohlídnu a vidím Juliana. Odměřím si odstup v jedné zatáčce a je za mnou 10 minut. Následující sjezd posílám hodně tvrdě dolů. V kopci měřím odstup 11 minut. Opakuju tvrdý sjezd. Ve stoupání vypínám světlo aby mě neviděl a jedu dál. Trasa je jeden kopec za druhým. Krajina se mění, konečně jsou u trati nějaké stromy. Ale tím, jak jedeme po tmě, tak z ní moc nevidím. Najednou se kopce úplně mění na krátké prudké stojky po pevném podkladu. V profilu před sebou vidím sjezd až na úroveň moře a pak poslední velký kopec s dlouhým sektorem nahoře. Ve sjezdu vidím dole v údolí světlo. To bude Marco, pouštím to dolů a najíždím do navigačně složitého úseku nějakými řečišti a keři. Přede mnou projelo jen pár kluků, a tak zde není žádná vyjetá pěšinka a navigace je mnohem těžší, než před dvěma dny, kdy jsem se pohyboval o 20 míst dál. Dojíždím pod kopec a setkávám se s Marcem, který se zrovna občerstvoval. Taky se na ten poslední kopec musím najíst. Vytáhnu lasagne, které jsem si hotové přibalil do batůžku na CP3 a polovinu porce do sebe nahážu. To už Marco stoupá nade mnou prudkým svahem. Cesta je velice prudká, prakticky nesjízdná. Ostré serpentiny v úbočí hory po volném kamení. Navigace je sice jednoduchá ale postup minimální. Za chvíli vidím pod kopcem světla Juliana a o kousek dál i Alexe. Snažím se držet Marcovo tempo, leje ze mě jak z konve, ale makám co to jde. Vždyť je to poslední zásadní kopec tohoto závodu a my všichni máme o co jet. Nahoře se rozjíždím a před sebou pořád vidím Marcova světla. Směrem dozadu se žádná světla neobjevují.

Náhorní úsek jsou dlouhá plynulá stoupání proložená mírnými sjezdy. Dohlednost je velká. Jak se dostanu na asfalt čeká na mě nějaký místní fanda na motorce a hlásí mí, že Marco projel před 5 minutami. Snažím se nasadit plynulé tempo, ale už toho začínám mít dost. Bere mě spaní a je jasné že budu muset dát alespoň na pár minut powernap (šlofíka). Jak mi spadnou watty a už neumím udržet kolo na cestě zastavím u nějakého stromu a na chvíli si zdřímnu.

 Po 6 minutách kolem mě projede Julian. Jak se rozjedu už to tak nejede, ale rozhodně jsem schopen bezpečně pokračovat. Dám dlouhý asfaltový sjezd a ani v dálce nevidím žádné světlo. Ani Julian ani Marco nejsou vidět. Dole pod kopcem mám pocit, že za sebou ve sjezdu vidím Alexovo světlo. Do cíle chybí 70 km po rovině. To už dáš!!!

Jedu klidné pravidelné tempo mám jídlo i vodu jsem relativně v pohodě. Asi 50 km před cílem sjíždíme ze silnice mezi nějaké farmy. Podklad je nejdříve ujetá šotolina, občas nějaký písek. Pak už jenom písek a najednou hluboký písek, kterým se nedá ani chodit. Chvilku se s tím peru, než zastavím a upustím obě pneu na minimální tlak. Pak už se dá jet u tím nejměkčím pískem. Situaci značně  komplikují psi kteří se za mnou s chutí pouštějí. Tak jak jsem za dosavadních více než 1100 km mé cesty Marokem neměl se psy jediný problém, tady jsou psi evidentně nasycení a plní síly a snaží se hlídat a útočí na kolemjdoucí… Dosud psi jen byli rádi, že leží někde ve stínu a šetřili v tom příšerném horku síly.

33 km před cílem už nemůžu a musím si na chvíli odpočinout. Ulehnu někde do písku a usnu. Pípne mi budík, ale já ho jen odmáčknu a spím dál. Najednou se proberu a nevím, jak dlouho jsem spal a jestli a kolik lidí mezitím projelo. Nasednu na kolo a už neumím jet. Hraju sám se sebou hru „nesmíš slyšet cvrčka“ a snažím se jen točit nohama. Když se cca 20 km před cílem konečně dostanu na silnici kolo vůbec nejede. Vypuštěné pneumatiky mi z mého kola udělala fatbike, který se vůbec nechce pohybovat vpřed. V dálce už vidím světla cílového Agadiru. Pomalu ale přece kilometry ubývají. Jak se dostanu do města jsem oslněn blikačkami dopravního značení. Ještě malé kolečko městem a pak konečně dojíždím k cílovému hotelu kde na mne čekají Vašek a Peggy s Pavlem kteří závod bohužel nedokončili a ředitel závodu Nelson Trees. Dáváme první beer in Agadir.

Cílový čas 4 Dny 21h a 16 minut a konečné 12 místo (nakonec před námi byli ještě dva kluci s vybitou baterkou v trackeru :-)

Za mě krásný závod, úžasná země, skvělí lidé a obrovské dobrodružství! Největší poznání, které si z Maroka odvážím je, že přítomnost vody v krajině (potůčky, jezera či řeky) pro velkou část světa není samozřejmost.