Linda Tekeliová: E250 UNESCO Trail
25. 07. 2023
Výzva přijata
Nejvíce lidí asi zajímá, jak člověka vůbec napadne, aby se na takový závod přihlásil. Přiznám se, že tentokrát to byl Marek, kdo s tímto nápadem asi před 8 měsíci přišel. Jednoho dne zavolal a řekl: “Pořád chceš běhat dlouhé trasy s velkým převýšením? Našel jsem závod EIGER 250 km s převýšením přes 18 000 metrů ve Švýcarsku.” V hlavě mi proletělo: ,,Tohle bude masakr".
Jsem opravdu velmi aktivní po celý rok, takže s fyzičkou přípravou nebyl zase takový problém. Mnohem větší výzvou se ukázala mentální příprava na závod. V momentě kdy jsem začala balit kufr se mi poprvé sevřel žaludek nervozitou. Co Vám budu povídat, bylo mi z toho strašně. Týden před závodem odjela do Švýcarska, ať se dám do klidu a naberu sílu. 4 dny před závodem dorazil na místo i můj parťák Marek. Dali jsme dva lehké tréninky a čekali nervózně na start.
Start
Je středa 12.7. ráno a my netrpělivě stojíme na startovní čáře v Grindelwaldu, abychom mohli vyběhnout. Svírá se mi žaludek a chci už vyběhnout, protože pak už je vám všechno jedno a soustředíte se na to podstatné - doběhnout za několik desítek hodin zpátky :) Hodinky ukazují 3 minuty do STARTU a my se loučíme s našim supportem. Na začátku nás čekal příjemný a dlouhý seběh, ale když se podíváme na hodinky a zjistíme, že máme tempo 4:40 min/km, okamžitě zpomalujeme. Moc dobře si uvědomujeme, že nás čeká dalších 240 kilometrů v neznámém prostředí a je třeba šetřit veškerou energii.
Odpojujeme se od skupiny běžců a šlapeme do kopců velmi svižným tempem. Než se nadějeme, jsme opět na trase úplně sami a jdeme si to svoje. Terén je dost náročný, ale pořád to není něco, co by se nedalo zvládnout. To se ovšem brzy mění. Čím výše stoupáme, tím hůř se nám dýchá. Tohle jsme opravdu nečekali! Vidíme chatu! Jdeme se na chvíli ohřát stejně jako ostatní běžci. Dobíháme na občerstvovačku na 94. km (na hodinkách už ale máme 106 km ) v Jeizinu a jsme radostí bez sebe.Snažíme se něco dostat do žaludku, ale upřímně už nemůžeme špagety s rajčatovou omáčkou ani cítit. Obecně byly občerstvovačky za tak velké startovné obrovským zklamáním.
A je to tady! Koukáme na kopec před námi a víme, že tohle bude naše další náročné stoupání, navíc s teplotami nad 30 stupňů. Před ani za námi nevidíme světýlko žádného jiného běžce a tak to mám nejraději. Soustředíme se pouze na nás a nic nás nerozptyluje. Sbíháme po obrovských bílých kamenech, které opravdu vypadají jako z ledu.
Krize parťáka
Marečkovi začíná být strašně zle od žaludku a chce se mu spát. Čím víc stoupáme, tím je díky řídkému vzduchu jeho stav horší. Upravíme tempo a s občasným zvracením se vyšplháme až na vrchol. GPS signál nefunguje a nefunguje vlastně vůbec nic!!!!! Nedovoláte se, naše GPS trackry jsou nám k ničemu, protože nás nikdo nevidí, a my vůbec netušíme, kam jít.
Volám support a v 10 přerušovaných hovorech se snažím vysvětlit vážnost situace. Stále si opakuji, že skončit nemůžeme! Jdeme přece pro dobrou věc a nadační fond!
Další úsek na Grimsel Pass byl za odměnu. Něco tak nádherného jsem dlouho neviděla! Ovšem nic netrvá věčně. Čeká nás 29 km dlouhý seběh a pomalu se začíná stmívat. Zvedáme zadky a snažíme se tedy ukrojit co nejvíc kilometrů bez použití čelovky. Velmi svižně sbíháme dolů a předbíháme několik dvojic. Kopírujeme hlavní cestu, kdy nás to vždy vezme kopcem nahoru a zpět na silnici.
Odpočinek před cílem
Dobíháme na občerstvovačku v Geissholzu s vidinou, že máme před sebou posledních 22 kilometrů a 3 hodinový náskok před další dvojicí. I když mi tohle nedělá dobře, domluvíme se a na chvíli si lehneme. Snažím se taky odpočinout, ale vím, že je mi z toho zle a vůbec to nejde. Delší pauza mi neudělala dobře a začne se mi zvedat žaludek. Opírám se o hůlky, hlava v předklonu a žaludek chce něco vyhodit, ale nejde to. Takové pauzy mám během 20 minut asi čtyři, až to rozdýchám a můžeme si fičet zase to svoje.
Najednou zvoní mobil a support nám oznamuje, že dvojice mixu za námi právě vyšla. Kouknu na hodinky a vím, že máme náskok 7 km do kopce a čeká nás už jen seběh. I přesto nechceme s Marečkem nic podcenit a začínáme vydatně zrychlovat, protože se cítíme plní sil a máme před sebou vidinu cíle. To vše bylo ještě umocněno energií běžců ze závodů krátkých tras, kteří běželi proti nám nahoru a fandili nám.
Vidíme CÍL!!!!
Běžíme a v hlavě mi dochází, že jsme to opravdu dokázali. Jedna, dva, tři a je to tam. Uběhli jsme 271 kilometrů s převýšením přes 15 000 vm za 71 hodin a 11 minut. Získáváme 2. místo v kategorii a 15. místo celkově. Zvládli jsme to!
Sotva se trošku uklidním, uvědomuji si, že jeden z běžců, který při našem seběhu do cíle běžel nahoru a zdravil nás, byl Killian Jornet! Skromný a milý člověk, děkuji za možnost poznat jej.
Hodnocení a poděkování
Myslím, že na tento závod budu vzpomínat opravdu celý život. Chtěla bych proto od srdce poděkovat mému parťákovi Markovi, ale taky supporťákům, rodině a všem lidem, kteří celý tento závod prožívali s námi.
A velké díky patří partnerům našeho NF.
