"

Vyjíždím z Ekvádorského města Cuenca a mám týden na to se dostat do Cusca a během toho procestovat co nejvíce ze severního Peru. Dost rychle mi dochází, že jediná možnost, jak tohle během týdne zvládnout jsou noční autobusy. Města a lokace, které chci vidět jsou od sebe pokaždé vzdáleny přibližně 10 hodin cesty, což je vzdálenost, kterou radši v noci prospím, než abych strávila celý den v autobuse. Snažím se to brát pozitivně a raduji se, že nebudu muset týden řešit ubytování. Raději nemyslím na to, že mě po týdnu budou čekat bolavá záda, kruhy pod očima a dost pravděpodobně i spánkový deficit. Nehledě na to že týden bez ubytování = týden bez sprchy.

K hraničnímu přechodu mezi Ekvádorem a Peru se autobusem dostávám okolo jedné ráno. Rozespalí se všichni pomalu dostávají ven z autobusu. Venku je příšerná zima, kromě našeho autobusu nikde nikdo není, vše působí opuštěně. Ač je zde zřejmě přes den frmol, v noci je otevřena pouze jedna přepážka. Možná právě díky únavě se všichni bezproblémově a kupodivu rychle dostáváme přes potřebné kontroly a zalézáme zpět do autobusu. Ospalá se zachumlám do spacáku a jde se spát dál.

Při probuzení se přesvědčuji, že nejsem unavená ani rozlámaná. Jedná se o první noc v autobuse a pět mě jich ještě čeká.

Chiclayo

Projíždíme pouštními oblastmi a pomalu se blížíme k městu. Vzhledem k tomu, že vše plánuju a řeším na poslední chvíli, tak vlastně vůbec nevím kam mířím a co mě tam čeká. Ke městu Chiclayo jsem si do svého deníku (fungujícího jako plánovač, sběrník náhodných španělských vět a slovíček a občas i jako zápisník náhodných poznámek) napsala pouze ‘komplex před-inckých pyramid’. Asi bych si měla zjistit více informací.

V autobuse je naštěstí slečna, se kterou si společně bereme taxi do města. Ihned řeším kde směnit dolary za peruánskou měnu: sol. Podle slečny, je to možné skoro na každém rohu. Nicméně nám všichni nabízejí naprosto příšerný kurz. Že by za to mohly zase ty blond vlasy? Prý jo. Cestovatelů moc v severním Peru není. Přecházíme proto přímo do banky. Po chvíli zjišťuji, že mi to nebylo nic platné, protože i v bance se rozhodli mi dát horší kurz. Obě nevěřícně koukáme na stvrzenku a slečna navrhuje, ať příště místo sebe pošlu někoho kdo vypadá více latino.

Jelikož vůbec nevím, co zajímavého ve městě je a kam bych měla jít, probíhá ráno dost zmateně. Slečna je moc hodná a snaží se mi co nejvíc pomoct. V jedné z místních cestovek se snažím alespoň zjistit kam jít a co za jeden den stihnout. Prý ale k pyramidám žádný spoj agentura nenabízí protože nejsou tak populární a já se k nim tudíž nemám jak dostat. No to ne! (naštěstí o pár hodin později zjišťuji, že to není pravda)

Na náměstí jsem našla kavárnu s internetem (dalo mi to celkem zabrat), dávám si snídani a konečně můžu zjistit jak to teda s tím Chiclayem vlastně je. Město i okolí je plné předinckou historií a nachází se zde mnoho archeologických památek. Z městského centra se snažím dostat k muzeu královských hrobek v Sipánu, které obsahuje většinu důležitých artefaktů z oblasti Huaca Rajada, kde byly nalezeny neporušené ostatky pána ze Sipanu, jednoho z nejmocnějších mužů starověkého Peru.

Při odchodu mi to nedá a ptám se jednoho ze zaměstnanců, jestli se opravdu nemůžu k pyramidám nějak dostat. No jasně že to jde! Každých 5 minut jezdí tím směrem městské autobusy a pak si stačí stopnout tuktuk a jsem hned tam! Ač se jedná o dechberoucí komplex, jsem zde skoro sama.

Při příjezdu do Chiclaya mi vůbec nedošlo, že jsem se přesunula do suchého pouštního podnebí a při výstupu na pyramidy jsem toho dost litovala, že jsem si nevzala kraťasy nebo alespoň tříčtvrteční kalhoty místo dlouhých legín. Celou cestu jsem proklínala toho, kdo vymyslel, že se v poušti poleze po schodech nahoru. Naštěstí jsem si alespoň dobře vybrala tričko LISMAIN-W které díky prodyšnému a rychleschnoucímu materiálu způsobilo, že jsem se alespoň tolik nepotila. Všem bych určitě doporučila nejen v Chiclayu, ale v celém severozápadním Peru nikdy nezapomenout sluneční brýle, opalovací krém a pokrývku hlavy.

Chachapoyas

Z pouště se přes noc dostávám do Amazonské oblasti. Na město Chachapoyas a okolí jsem se těšila snad nejvíce. Krom archeologických a historických lokací, jsou zde i jezera, laguny, vodopády a jeskyně. Jediný problém je, že mám čas pouze jeden den. Doporučení pro všechny co by chtěli severní Peru navštívit: zůstaňte v Chachapoyas alespoň dva nebo tři dny.

Jdu směrem k autobusovému nádraží, kde místní cestovky nabízejí autobusy k okolním památkám a turistickým lokacím. Hned první pán mi nabízí autobus do oblasti Kuelap, což je jedna z největších starověkých památek Ameriky a přezdívá se jí Machu Picchu severu. A přesně tady jsem udělala obrovskou chybu a souhlasila. Proč chybu? Po cestě mě jeden pár varoval, že jedna z památek v Chachapoyas je zavřená, proto jsem se hned pána ptala jestli to náhodou není právě Kuelap. Ne, není tam se v pohodě dostanete.

Takže jedu dvě hodiny autobusem, abych přestoupila na další autobus, koupila si lístek na lanovku, od té pak šlapala hodinu do kopce abych viděla ZEĎ! Zeď? No dovnitř nemůžete, zavřeli jsme to kvůli nebezpečí zhroucení. Informuje mě a další zmatené návštěvníky (a že jich tady je hodně) místní hlídač. Proč to sakra nikomu po cestě neřekli? Proč to nikdo neví? No ono to nikde na webových stránkách ani na informacích neříkají, oznamuje nám hlídač. Několik dalších cestovatelů okolo mě začalo spekulovat, že kdyby to lidi věděli, tak nikdo nebude platit cestovkám, autobusům a lanovkám. Takže další cestovatelská rada: pokaždé se ptejte lidí, které potkáte, co navštívili a jestli to stojí za to! Protože mi se úspěšně povedlo promrhat celý den cestou ke zbořené zdi a zase zpátky.

Cajamarka

Snad nejhorší cesta autobusem je právě z Chachapoyas do města Cajamarca. Přejíždí se totiž Andy! Cesta je rozkopaná a plná zatáček, takže spát se v podstatě nedá. Rozlámaná se ráno dopuji kávou a hned běžím na bus směrem Cumbemayo. Tentokrát si nic ujít nenechám! Cumbemayo je skalní oblast plná starověkých petroglyfyů a ruin. Navíc je to i skvělý dvou až tří hodinový trek překrásnou přírodou.

Tentokrát bylo podnebí pro legíny ideální a tak jsem z batohu zase vytáhla legíny LIGANO-W, rychleschnoucí tričko LISMAIN-W a pro jistotu i mikinu JUNIE-W, kdyby se náhodou ochladilo nebo začalo foukat.

Odpoledne se městským busem dostávám k Ventanillas de Otuzco, což je pohřební komplex s hrobkami vytesanými do velké skály, vypadající jako malá okénka. No a abych zase nejezdila jen po archeologických památkách tak se vydávám do městečka Baños del Inca ve kterých, jak název napovídá, se nacházejí incké lázně. Za pár solů, zde nabízejí sauny, masáže, bazény nebo termální prameny. Vzhledem k tomu, že jsem pár dnů neviděla sprchu, tak hned běžím vyzkoušet termální prameny. Boží! K večeru mám ještě i čas se projít okolo městského centra a vyšlapat k vyhlídce Santa Apolonia.

Trujillo

Autobus tentokrát přijíždí do města snad už v 5 ráno. Je zima, tma a nikde nikdo. No nevadí, alespoň mám šanci se projít po městě a fotit, když tu nikdo není.

Po kávě a snídani se vydávám, jak jinak než k dalšímu archeologickému nalezišti. Co na to říct. Severní Peru jsem se rozhodla zaměřit trochu více na historii. Kousek od Trujilla se nachází Chan Chan, předkolumbovské pouštní město a za dob největšího rozkvětu byl Chan Chan i největším městem v Americe a největším městem z cihel na světě.

Jelikož se Trujillo nachází u moře, tak jsem se rozhodla odpoledne strávit trošku více odpočinkově a vydala jsem se na pláž, kde jsem poprvé vyzkoušela tradiční drink Chicha Morada jehož hlavní ingredience je kukuřice culli, což je peruánská odrůda kukuřice známá pod názvem fialová kukuřice.

Z Trujilla mě už čeká poslední noční autobus do Limy a z Limy letadlo do města Cusco, ve kterém se zdržím podstatně déle.

Během šesti dnů jsem si vytvořila každodenní rutinu, která fungovala kupodivu dobře. Každé ráno jsem si našla kavárnu s fungující wifi, kde jsem si dala snídani, koupila lístky na bus a v rychlosti si naplánovala co budu během dne dělat. Pokud by byl někdo stejný blázen a rozhodl se chvíli cestovat autobusy, tak tady je pár triků, které jsem pochytila a které mi cestu ulehčily:

Přes noc je v autobusech příšerná zima. Nikdy nezapomenout deku (nebo v mém případě spacák).

Pokud jste student, nezapomeňte si studentskou kartičku! Většina vstupů je pro studenty s dost velkou slevou. Někdy se mi povedlo získat i poloviční jízdné v autobusech (nevyšlo to pokaždé proto, že si občas lidé usmysleli, že studentské vstupy jsou pouze pro peruánské studenty).

Pokud máte dva batohy, jeden z nich nechejte někde schovaný a přes den s sebou mějte jen pár potřebných věcí. Já vždy nechávala svůj velký 70 litrový batoh BIGGY nejčastěji přímo v úschovně u autobusového terminálu a sebou jsem přes den měla jen menší batoh ROLLER40-U.

Ptejte se místních, jak se kam nejlépe dostat. Dost často nejsou místní cestovky vůbec potřeba a je levnější a rychlejší jet veřejnou dopravou. Na druhou stranu některá místa jsou tak daleko, že se tam jinak než s průvodcem (nebo vlastním autem) nedostanete.

"