Bigfoot 200 endurance run – závod za hranicí extrému #2

"

Do dalšího checkpointu, Coldwater Lake, to není daleko, nějakých patnáct kilometrů. Většinou je to dolů, po pěkné stezce. Na druhé straně, stezka je 30 cm úzká a trochu mne děsí srázy. Jeden krok blbě a je po mně. Přidávám se k jedné běžkyni, společně máme dobré tempo, ale když doběhneme do údolí, vydávám se dopředu sám, protože kolegyni se udělalo špatně a potřebuje zvracecí přestávku. U toho být nemusím. Proplétám se krásnou krajinkou mezi malými jezírky, celou cestu běžím a je mi dobře. Na Coldwater Lake, což je, jak napovídá název, jezero, přibíhám na sklonku dne, když se již začíná pomalu stmívat.

Z čeho mám trochu obavy je fakt, že se na obloze vytvořily nepěkné shluky velmi černých mraků, takže to vypadá na déšť. Na ten jsme byli upozorněni, ale toto vypadá trochu nebezpečněji. Na stanici si doplňuji zásoby a jako vždy se na rozdíl od ostatních běžců chystám brzy vyrazit. Zrovna když vybíhám, začíná kapat. Rozsvěcuji čelovku, nasadím kapuci a šlapu. Čeká mne relativně dlouhá a rovná stezka kolem jezera, za kterou však bude následovat poctivých 1,6 km svislého převýšení. Postupně se začínají ženit všichni čerti. Jeden blesk stíhá druhý, některé nejsou daleko, hromy jsou ohlušující, déšť se mění v přívalový. Díky bundě Hurricane jsem až k pasu jako v pláštěnce, ale dole jsem zcela promočený. Promočené mám ale také tričko – je mi totiž velká zima a ve snaze zahřát se usilovně stoupám a potím se. A to dokonce takovou rychlostí, že docházím skupinu dalších čtyř borců. Jsem fakt rád – na jednom místě se všichni ztrácíme, ale společným úsilím se vracíme zpět na trasu. Sám bych měl asi mnohem větší potíže. Blesky nabývají na intenzitě i četnosti, déšť ještě zesiluje. Každou druhou sekundu máme denní světlo. Na otevřených planinách mám fakt strach, menší už v pasážích se stromy. Déšť přichází z několika stran, s obtížemi se držíme na stezce. Postupně však přece jen slábne a i intenzita blesků je mnohem menší, i když tentokrát jsou mnohem blíž. Máme vyšplhat na nejvyšší bod trasy, Mount Margaret, snad tam už bouřka nebude. Skutečně, přijde poslední blesk a hrom – ty stojí opravu za to. Příroda k nám byla milosrdná a z vrcholu až do Norway Pass už sestupujeme rychle. Na tomto checkpointu jsem hodně vyčerpaný, je mi zima, a tak chvíli sedím před ohřívačem a snažím se něco sníst a vypít.

Z Norway Pass běžíme do Elk Pass po lesních stezkách, bez zásadních problémů nebo stoupání či klesání. Začínám cítit, že situace v mých botách není nijak příznivá. Navíc mne začínají pálit a bolet citlivé partie, které dostaly ve vlhkosti zabrat během krušné noci.

Photo: WYSIWYG Photography

Elk Pass ještě projdu, ale situace se postupně zhoršuje až do bodu, kdy mohu sotva jít. Výhledy na Mt. Adams a Mt. Rainier už mne moc nezajímají. Chci je už je dostat na další stanici. Všechno mi to ještě znepříjemňují stálá stoupání a klesání. Dostávám se na prašnou silnici, snažím se běžet, ale moc dlouho mi to nevydrží. Šlapu pár kilometrů, pak trasa vede do lesa a moje bolest pokračuje. Vysvobozením je mi stanice Road 9327, kde mám za sebou 146 kilometrů. Okamžitě si vyžádám medika. Boty si sundávám sám, ale ponožky nechávám na doktorovi. Moje nohy jsou hodně zničené. Řada puchýřů dává tušit, že zbytek závodu nebude žádná selanka. Dvacet minut mi nechávají nohy sušit na ohřívači. Mezitím sním dvě velké tortilly, které zapíjím pivem, jež mi věnovala jedna dobrá duše. Pivo je studené a obnovuje moje síly.

Včetně ošetření nohou na tomto checkpointu trávím asi 50 minut.

Photo: Jerry Gomez

Trasa na další stanici, Spencer Butte přináší nejdříve prudké klesání a poté výstup s převýšením asi 800 metrů. V tomto dobu budeme těsně za polovinou trati. Po celou dobu se na trase míjíme se stejnými lidmi, vzájemně se předbíháme a nakonec se všichni setkáváme u ohřívače v polovině trati. Mám velice falešný pocit, že když už mám za sebou více než 100 mil, je v podstatě závod hotový. Dalších 160 kilometrů však na mne pořád čeká, a jak se ukáže, to nejhorší z celého závodu si teprve budu moct užít.

Ze Spencer Butte do Lewis River je do nejdříve pár kilometrů po asfaltu. Tam se cítím jako doma a běžím. Poté však přicházím do lesa, kde je to technický trail s úzkými stezkami. Únava je už velká, a proto většinou jdu. Musím dávat pozor, abych nespadl do hlubiny, kterou mám po svojí straně. Ještě, že většinou klesám. Pomalu se mi však svět začíná slévat v jeden obraz. Dosud jsem spal jen asi 20 minut a tělo se začíná domáhat většího spánku. Puchýře na nohách tepou synchronizovaně se srdcem a opruzeniny mezi nohama pálí jak čert. Snažím se je poctivě mazat, ale škoda už asi překročila zachranitelnou mez, od teď se to bude asi jen zhoršovat. Co se děje na stanici Lewis River vnímám jen vzdáleně. Jako vždy automaticky sním normální jídlo, doplním vodu do vaku. Když nejdu, moje bolístky na chvíli utichají.

Photo: Darin Levandovski

Moc se mi nechce vyrazit, čeká mne totiž další brutalita, kterou je výstup na Council Bluff, 1,7 kilometru pozitivního převýšení, vlastně ne, je to jako neustálá horská dráha, více nahoru, potom dolů, potom ještě více a prudčeji nahoru a dolů. Sklon je naprosto neuvěřitelný. Soupaží se hůlkami drápu nahoru, každý krok je utrpení, potím se a pot mi dále rozežírá už tak opruzená místa. Ani klesání nejsou úlevou, dolů bolí zase jiné svaly a začíná se ozývat koleno. V podstatě jdu dolů stejně rychle, nebo ještě pomaleji, než nahoru. Je černočerná tma, stezka je úzká a co je za jejím okrajem se ani nechci domýšlet. Sem tam zavrávorám a hůlkou sáhnu do prázdnoty. Nejím, jen si sem tam srknu vody. Do stanice přicházím už za světla, hodně rozbitý. Jsem ospalý a unavený, v křesle mi padá hlava. Další úsek má jen asi 16 kilometrů, ale i tak má asi 600 metrů pozitivního a negativního převýšení, než dojdu na stanici Chain of Lakes.

Protože ospalost nepolevuje, polknu velkou dávku kofeinu, doplním to magnéziem, a pomalu si to šinu po pěšinách. Krásy přírody mne míjejí, cítím, že začínám ztrácet kontakt s realitou. I když je světlo, sem tam se přistihnu, že zdravím pařezy nebo listy, které vypadají jako lidé. Zkouším ulehnout na velký kmen stromu, protože dole je příliš vlhko, ale je to tak nepohodlné, že po pěti minutách pokračuji dále. Do stanice Chain of Lakes se přesunuji „přískokem“, strasti předchozích dnů se začínají naplno projevovat.

Podle předzávodních zkazek právě teď má přijít to pravé sado maso, a to výstup na Klickitat. 28 km s 1,2 km převýšení. Začátek je příjemný, dlouhé klesání. Dlouhá sekce bez fáborků, mám pocit, že jsem se ztratil, několikrát kontroluji GPS a jednou se dokonce vracím. Naštěstí se brzy setkám s dvojicí, takže dále pokračujeme spolu. V této sekci jsou avizovány čtyři přechody řek, které nelze překonat suchou nohou. Na konci dlouhého klesání přicházím k první z nich. To jako fakt? Prudká a hluboká říčka, je tam natažené lano. Na převozníka to tady nevypadá, a proto vcházím do ledové vody. Držím se lana a zdárně se dostávám na druhou stranu. Puchýře to nejdříve osvěží, ale jak se do tenisek dostane trochu jemného bahna, je bolest zase větší. Přicházíme k desce „Horse Trail“. Je to neuvěřitelně příkrý výstup, serpentinami šplhám nahoru, je to nekonečné. Když už se zdá, že se to bude zalamovat, následuje další kolo. Začínám mít déjà vu – tady už jsem byl, tento kámen nebo strom jsem už viděl. Tady nahoře musí být chata, majitelka má dolní a majitel horní část. Blbost, nic takového tam není. Mozek si se mnou znovu začíná hrát.

Nic netrvá věčně a dostáváme se na planinu. Přichází další řeka. Dostávám se přes ni. Za chvíli další, zdá se mi být větší a hlubší. Třetí je už slušný „veletok“, voda mi jde nad kolena. Začíná mi být celkem zima. Po krátkém odpočinku a sestupu následuje sedmikilometrové stoupání, které si příkrostí ničím nezadá s předchozím. Pohybuji se po skálách, srázy se střídají tu vlevo, tu vpravo. Mám krásný výhled na Mr. Helens, ale moc ho nevnímám. Je to příliš nebezpečné, je zde mokro, neopatrnost by skončila tragicky. Začínám trochu šněrovat, ale silou vůle si zachovávám dostatek vědomí, abych sledoval stezku. Po krátkém klesání jsem na stanici Klickitat.

Už klasickou rutinu následuje přemítání, co dále dělat. Za předchozí téměř tři dny jsem naspal asi hodinu a čeká mne další mimořádně náročný úsek na Twin Sisters, opět téměř třicet kilometrů s 1,5 kilometrem převýšení, jako na horské dráze nahoru a dolů. Později se ukáže, že to byla chyba, ale necítím se už tak ospalý, takže se vydávám na cestu. Stoupám stezkou, kterou lemuje vysoký porost borůvek. Tato sekce je mimořádně technicky náročná. Všudypřítomné srázy, skály, zpřeházené stromy. K tomu moje jako čert bolící nohy, rozbombardovaný rozkrok. Do očí se mi od bolesti začínají drát slzy a beru první prášek proti bolesti. V jednom místě se dokonce nachází tabulka s varováním před srázem – to je neobvyklé a znamená to, že je úsek ještě nebezpečnější, než obvykle. Trochu mne to probouzí. Docházím na stezku Bigfoot Game Trail, která je však plná obrovských kmenů padlých bez ladu a skladu, jejichž překonávání je velmi obtížné. Stejně tak těžký je terén plný kořenů a kamenů. Sem tam si nakopnu některý z palců, až se mi dělají hvězdičky před očima.

Photo: Darina Levandovski

Než se naději, šplhám zase příkře nahoru na místo, kde se trať rozvětvuje – vlevo je to na stanici Twin Sisters a vpravo pokračování dále. Při stoupání to náhle a bez varování přichází. Zatmí se mi před očima a po procitnutí před sebou vidím parkoviště. Řeknu si super, to je stanice. Udělám pár kroků a parkoviště se promění v pár chat. Rozhoduji se, že se tam zajdu zeptat. Čím dál víc se přibližuji, tím dále chaty jsou. A pak jsou pryč. Vidím lidi a auta, křičím česky, kde je ta stanice. Odpovědí je mi několik bolestivých bodanců od komárů, kterých jsou zde mraky. To mne trochu probouzí. Zapínám GPS a vidím, že na stanici je to asi 7 kilometrů a pěkně nahoru a dolů. GPS si nechávám v ruce a vydávám se správným směrem. Najednou zase blikanec. Na každém stromě vidím navigační fáborky, ze všech směrů. Jsem zoufalý. Potkávám řadu běžců, ale každý mne posílá jiným směrem. Ztrácím pojem o čase. Sedám si a nevím, co mám dělat. Kolem vidím běhat nejrůznější zvířata, ani netuším, co jsou zač. Někdo mi klepe na rameno. Běžec se mne ptá, co se děje. Říkám, že tady bloudím a nemohu najít na cestu. Když zkontroluji čas, zjišťuji, že tady na tomto vršku bloudím už pět hodin. Jsem nasměrován správným směrem a pomalu začínám sestupovat. Stezka je mimořádně úzká, vpravo je sráz, že z toho jde strach, a já nejistým krokem klesám. A mozek si se mnou začíná znovu hrát. Vlevo nahoře vidím chatu – někdo mi říká, že je to checkpoint. Nahoru nevede cesta, že prý tam musím vyšplhat. Dám se tedy do toho – šplhám přes padlé stoleté stromy, a když jsem úplně nahoře, chata mizí. Vylezl jsem na velkou hromadu dřeva. Zpět dolů na stezku to není jednoduché. Ujdu pár kroků a svět je opět pryč. Jak dlouho stojím, netuším, ale podle GPS jsem ušel asi 150 metrů. Tuším, že teď už jde do tuhého. Když mi po několikáté zmizí svět a checkpoint se mění v hromadu stromů nebo větve či kameny, začínám mít pochyby, zda se mi do stanice vůbec podaří dorazit.

Za dalších pár minut se ke mně zespodu začínají přibližovat dvě postavy. Už ani netuším, zda jsou reálné či nikoli. Volají na mně „Michael?“. Já na to, že ano. A že prý jdou z checkpointu pro mne, asi mne viděli na počítači podle trackeru, že bloudím. Jedna z nich, která se nakonec ukazuje být medikem, mi nabízí, že mě chytí za hůlku, ale to odmítám. Jsem psychicky posílen touto pomocí a společně začínáme obtížnou cestu na checkpoint. Několikrát jdeme nahoru a dolů, holky mne hojně povzbuzují. V pozdním odpoledni se znenadání objevuje stanice Twin Sisters. Vzhledem k mému stavu téměř permanentních halucinací se medici rozhodují, a to velmi správně, že se musím prospat. Ještě dříve však spořádám dvě tortilly a jeden hamburger, vypiji litr koly a valím do spacího stanu. Než usnu, namažu si opruzené mužské partie poskytnutým krémem. Mám naplánovány dvě hodiny spánku a usínám téměř okamžitě. Po dvou hodinách si přidávám ještě dvacet. Poté vyjdu ze stanu, sedám k ohřívači, sundávám ponožky a podruhé se nechávám spravit nohy. Při prvním ošetření mi puchýře nepropíchli, což se ukázalo jako chyba. To už při druhém ošetření není problém, protože při snímání pásky, při kterém mi bolestí tryskají z očí slzy, mi všechny praskly. Během ošetřování zase jím a piji a užívám si momentů, kdy nemusím jít. Protože jsem už dále nemohl snášet bolest, kterou mi působily elasťáky pod kraťasy, elasťáky sundávám a dále poběžím naostro. Krém zapůsobil zázračně a opruzeniny neštípou. Medici usuzují, že jsem připraven na posledních 62 kilometrů. Před ulehnutím do stanu jsem na checkpointu viděl Szilvii. Je tedy jasné, že alespoň jeden další člen týmu je stále na cestě. O Jirkovi žádné zprávy nemám.

Photo: Jerry Gomez

Krátce po osmé večerní, když se začíná smrákat, se hlasitě rozloučím s osazenstvem stanice a poděkuji za to, že mi zachránili závod. Rozhoduji se nasadit sluchátka a nechat si pomoci říznými tóny mé oblíbené muziky. Je to správné rozhodnutí. Usilovně začínám stoupat směrem na vršek, kde jsem se pět hodin motal v halucinacích.

"