Běhání na Madeiře - sníh, voda a tma v tunelu!

V kalendáři byl únor už dlouho dopředu obsazen pro běžeckou dovolenou na ostrově Madeira. Tuto akci jsme naplánovali s Martinem, Olgou a dalšími kamarády, zhruba s půlročním předstihem. Cestou jsme přestupovali v Amsterdamu a stihli se projít po centru města a naobědvat se. Přistání na letišti ve Funchalu, hlavním městě Madeiry, bylo dost nepohodlné a to jakoby předznamenalo atmosféru, v jaké se ponese počasí během celého našeho pobytu. V té době jsme to ale ještě naštěstí vůbec netušili.

Madeira nám všem učarovala hned od první chvíle. Neskutečně strmé svahy s bujnou vegetací, které nepřetržitě omývá věčně rozbouřený Atlantik. Prostě džungle v oceánu, která připomíná Ztracený svět z Jurského parku. Běhy, které jsme zde podnikali, byly fyzicky náročné nejen na vzdálenost a výškový profil, ale hlavně to byl velmi kvalitní mentální trénink. Každý den jsme totiž měli dost nepříznivé počasí, které se postaralo o to, že naše výlety byly čím dál náročnější.

První výletní den jsme zdolali nejvyšší vrch ostrova, Pico Ruivo (1 862 m n. m.). Několik hodin jsme šlapali nahoru s vidinou toho, že se jednou přece jen vyškrábeme nad mraky a spatříme azurovou oblohu, ale marně, nedočkali jsme se :(

Druhý den byl na programu přeběh ostrova ze severu na jih. Opět jsme doufali, že se dostaneme nad mraky a vychutnáme si nejeden výhled, ale znovu zůstalo jen u našich přání. Celý hlavní hřeben byl zahalen do hustých mraků. Trasa začínala v místě našeho ubytování a po asi 5 km strávených na asfaltu jsme nastoupili na téměř neviditelný chodník v hustě porostlém pralese. Po téměř půldruhém hodinovém stoupání velmi náročným terénem jsme vylezli pod hlavním hřebenem, kde nás nečekalo o nic lepší počasí. Právě naopak. Závěrečná část výšlapu těsně pod Pico Ruivo byla ještě náročnější, a to kvůli sněhové vánici. Následující část cesty vedla skrze několik tunelů a po nespočetných schodech a potocích, které vznikaly z tajícího sněhu. Při klesání k jižnímu pobřeží ostrova se částečně vyčasilo a my jsme si s velkou radostí užívali vykukující sluníčko. Poslední část trasy vedla po asfaltu až na jižní pobřeží ostrova. Já s Olgou jsme zakotvili v malé restauraci a počkali, až nás vyzvedne Martin.

Třetí den nás zastihla vichřice a intenzivní déšť. Tento výlet byl určitě nejnáročnější, a protože šlo už o 3. tréninkový den v řadě a počasí bylo opravdu pod psa, všichni jsme si pořádně mákli.

Předpověď na čtvrtý den nebyla vůbec příznivá a my se již oprostili od představy, že na Madeiře zažijeme pěkné slunečné počasí a uvidíme nádherné scenérie. Předpověď byla bohužel přesná i napočtvrté. V podstatě téměř celý den jsme strávili cestováním v autě, hledajíc místo, kde by bylo vlídnější počasí. Na horách jsme jej ale nenašli. Jediným místem, kde jsme si užili trochu slunce, bylo opět jižní pobřeží ostrova.

Pátý den byl již odlet, ale nám se nečekaně změnily plány a kvůli silnému větru byl náš let posunut zhruba o 10 hodin. Aerolinky nám zajistily odvoz do pětihvězdičkového hotelu (asi cena útěchy za zpackané počasí během celého týdne) a my jsme si tak užili patřičný komfort. Dokonce jsme odpoledne vyrazili na krátký běh po městě a po něm se vykoupali v oceánu. Tento poslední den byl z hlediska počasí rozhodně nejlepší.

Asi nejčastějším terénním prvkem, který najdete na Madeiře, jsou schody, kterým se zde prostě nedá vyhnout. Nejvyšší část hřebene v centrální části ostrova je typická zpevněnými turistickými chodníky, po kterých lze pohodlně pobíhat a běžec si na nich může odpočinout. Během našich výběhů jsme několikrát běželi podél malebných levád (uměle vybudovaných zavlažovacích kanálů), které nám na konci běhů často posloužily jako ideální místo pro zchlazení našich rozpálených nohou.

Celkový objem, který jsme zvládli naběhat za 5 dní s jednodenní pauzou, byl 120 km / + 6 000 m převýšení.

Pobyt na Madeiře jsme si i přes nepřízeň počasí užili a už se těšíme na další běžecké dobrodružství.

 Za KRT zdraví Robo, Martin a Olga a jejich kamarádi.