TOMÁŠ MATERA: X-PYR 2022 A SENZAČNÍ TOP TEN

Závod pouze pěšky a na paraglidovém křídle přes celé Pyreneje od Atlantiku ke Středozemnímu moři s trasou dlouhou přes 600 km vzdušnou čarou s 8 otočnými body. Pokud neletíme, musíme si celou povinnou výbavu včetně padáku nést na zádech. Každý den se můžeme pohybovat od 7 do 21 hodin, přes noc musíme zůstat tam, kde jsme večer skončili – tak toto jsou parametry letos nejdelšího hike & fly závodu a vrcholu mé letošní sezóny (po nedávném zranění kotníku nakonec bohužel jediného).

Vše začíná v lednu, kdy se dozvídám, že náš tým je mezi 45 pořadatelem vybranými týmy z celého světa, kteří se letošního ročníku X-Pyru mohou zúčastnit. Tím se spouští kolotoč plánování, skládání týmu, shánění peněz a materiálu atd. Když nám potom v květnu zveřejňují trasu závodu, začíná i podrobné studování mapy, plánování trasy a vůbec zjišťování, jaké to vlastně v Pyrenejích je, protože nikdo z nás tam prozatím pořádně nebyl.

Nakonec do Pyrenejí vyrážíme necelý týden před závodem ve složení Martin Jansa, Tomáš Blažek, Kristy Skupieňová, Kuba Rott, Eddy (pes) a já. Cestou zastavujeme si prohlédnout dva otočňáky trasy a trochu ""nasát"" pyrenejskou atmosféru. Bohužel nám počasí moc nepřeje, takže na nějaký větší vzdušný průzkum terénu to není. Tři dny před startem dorážíme do startovního města Hondarribia, kde nás čekají předstartovní povinnosti jako registrace, kontrola materiálu a rozhovory pro místní média. Utíká to jak voda a startovní den se blíží.

DEN PRVNÍ
Je neděle chvíli před 10 ráno a je to zajímavý pocit. 6 let zpátky jsem v roli supportéra záviděl těm, kteří mohou ve startovní bráně stát, ale teď mi to úplně tak nepřijde – nicméně i tak se těším na nadcházející týdenní dobrodružství. Předpověď počasí na následující týden nevypadá úplně optimisticky, ale věříme v alespoň pár letových dnů. V 10 zazní startovní výstřel a běžíme směr první otočňák – kopec Larrun. Počasí drží, takže můžeme z vrcholu odstartovat a vzduchem sklouznout ke španělským hranicím. Následuje několik kilometrů zarostlou buší a pak se s pomocí dalších dvou sletů dostávám opět do Francie, kde mě čeká poslední hodina a půl běhu po silnici. Den končíme po nějakých 75 km na pozemku farmáře v Saint-Jean-le-Vieux.

DEN DRUHÝ
Následující den není počasí o nic lepší, ale cíl je jasný – otočňák Accous. Všudypřítomná mlha a déšť znamená, že prvních 55 km šlapeme pěšky po silnici nahoru i dolů. Teprve až z kopce nad sedlem Col de Lie se dá kousek popoletět a následně druhým letem z úbočí Cap de Leuba se mi daří přistát kousek od otočňáku. Pořád ale ještě není vyhráno – zbývá hodina do konce limitu a já se prodírám 3 metry vysokým kapradím a nějakou dobu se mi nedaří najít cestu. Pak se cesta objevuje, ale kopec, na kterém jsem, se postupně začíná halit do mlhy. Protínám kružnici otočňáku a hledám jakékoliv místo, ze kterého by se dalo odstartovat. To se naštěstí daří a po krátkém letu v dešti přistávám na parkovišti u skalní soutěsky kousek za městečkem Accous, kde končíme den. Spolu s námi zde končí i další 3 týmy. Supporťáci donášejí na večeři skvělou pizzu z místní restaurace a okolo 11 večer jdeme spát.

DEN TŘETÍ
Třetí den konečně slibuje přeletové počasí, i když ráno to tak úplně nevypadá, takže v nízké oblačnosti pochodujeme 28 km do hraničního sedla Somport a dále na kopec Monte Tobazo, kde mě doprovází Kuba. Startuju spolu s dalšími dvěma závodníky, ale narozdíl od nich se mi nedaří v turbulentních podmínkách na závětrné straně kopce vyzvedat a splachuje mě to na rozestavěné nádraží Canfranc-Estación. Tady mě po přistání odchytává policie a trávím v jejich společnosti nějakou půlhodinku, než si ověří, že nedělám nic nelegálního. Po krátké zastávce na jídlo vyrážím opět do kopce na planinu pod vrchol Collarada – tentokrát s Martinem. Tady už se mi naštěstí vyzvedat daří, přidávají se ke mně další dva závodníci a po několikahodinovém letu přistávám o 70 km dále ve vesnici Escalona, který jen už kousek od dalšího otočňáku Peña Montañesa.

DEN ČTVRTÝ
Čtvrtý den má byt také slušné počasí se silnějším jižním větrem, což nám hraje do karet, protože potřebujeme opět na sever do Francie. Ráno není moc kam spěchat, takže výšlap s Kubou na vrchol Peña Montañesa jdeme v relativně poklidném tempu a i tak nahoře ještě 2 hodiny čekáme, než začne termika spolehlivě fungovat. Okolo poledne jdu s dalším závodníkem do vzduchu, který je místy kvůli silnějšímu větru trochu turbulentní, ale daří se mi držet výšku a po 65 km vzduchem přistávám v úbočí hraničního hřebene nad vesnicí Canejan. Následují dva další výšlapy a slety s pomocí kterých se mi daří přiblížit k dalšímu otočňáku Arbas, který protínám po závěrečném 90 minutovém ""sprintu"" s parametry 9 km a 700 m nahoru a dolů a dostávám se 5 minut před limitem zpět do sedla Col de Portet d'Aspet. Kdyby se mi to nepodařilo, tak bych musel strávit bouřku, která v noci přišla, někde v terénu ve stanu – a to fakt nechceš.

DEN PÁTÝ
Předpověď na pátý den slibuje hodně běhání a (téměř) žádné létání. A opravdu to tak je. Na úvod mě čeká 40 km chůze a běhu po asfaltu směrem na západ. Většinu trasy mě doprovází i Kristy, takže mi to ubíhá poměrně rychle a cítím se relativně v pohodě. Poté přichází trail přes 2 sedla Col de l'Aouet a Col de Beyrède na který se se mnou postupně vydávají Martin a Kuba. Terén dává unaveným nohám už pořádně zabrat a navíc je zde i znatelně chladněji, takže se moc nezastavujeme ať tělo neprochladne. Závěrečných 8 km po asfaltu už moc nespěchám a večer končíme na pěkném odpočívadle u řeky pod dalším otočňákem Pic du Midi de Bigorre. Dohromady to dává 75.5 km po svých.

DEN ŠESTÝ
Šestý den slibuje dobré počasí, takže ráno začínáme výšlapem na Pic du Midi. Je to zajímavý kopec s restaurací, muzeem, observatoří, obchodem, WC, a dalším ""lunaparkem"" na vrcholu, na který však mají přístup jen ti, co se nahoru vyvezou lanovkou. Normální turisté mají smůlu :D. My však obsluhu přemluvíme alespoň na kafe a WC. Nahoře čekáme cca do 12 hodin, až začne fungovat termika. Vzduch je ale příliš stabilní a z jedné strany se dokonce stále povaluje mlha v údolí. A takto to bohužel zůstává prakticky celý den, během kterého zvládám 6 letů se zajímavými starty i přistáními, ale bohužel se mi nepodaří nikdy uletět dále než pár kilometrů. Poslední start dne je ze sedla Puerto de Forqueta na hraničním hřebeni, takže se po pěkném sklouznutí podél skal na nasvícené západní stěně hřebene alespoň dostáváme opět do Španělska a končíme v městečku Bielsa.

DEN SEDMÝ
Poslední den závodu opět slibuje pěkné počasí s jihozápadním větrem, který by mohl pomoct se ještě kus po trati posunout. Ráno vyrážím s Martinem a Kristy na skoro třítisícový kopec Punta Suelsa. Jak jsme se již několikrát přesvědčili, termika tady dopoledne moc nefunguje a dnes bohužel nefunguje ani okolo poledne, kdy už nevydržím dále vyčkávat. Čeká mě tedy pouze slet a následný dvouhodinový výšlap do sedla Collado de Sahún a dále na kopec Cabo Pientes, na kterém jdu ihned do vzduchu. Po vysvahování nad skalnatý vrcholek se mi daří doklouzat ke kopcům nad městem Castejón de Sos, kde se díky termice dostávám až do 3500 m.n.m a po přeskoku 3 údolí rovnou na další otočňák El Corronco. Mraky tomu moc nenasvědčují, ale vzduch funguje parádně. Poté následuje úsek svahování a přeskakování skalních žeber v malé výšce, kdy mi čas od času nějaký stoupák ukážou obrovští orlosupi. V jeden moment jich se mnou krouží asi 20. Na konci hřebene se nechávám zafouknout do sedla Colladons de Pamano a po krátkém pěším výšlapu letím dál na východ. Pomalu se už chystám na přistání v dlouhém údolí nad vesnicí Tírvia, ale nasvícené svahy a jihozápadní vítr mě stále drží nad kopem a nakonec se mi daří doklouznout až do Andorského města Ordino, kde přistávám asi o půl deváté večer. V Andoře jsem ještě nikdy nebyl, tak mi to přijde jako stylové zakončení X-Pyru, když už se nám teda nepodařilo dostat až do cíle k moři.

Při čekání než dojede support tým si dávám v místní hospůdce zasloužené pivko a na noc se přesouváme zpět do Španělska, protože Andorra není na spaní v autě úplně přívětivá (působí trochu jako Las Vegas uprostřed pouště :D). Ráno nás čeká přesun autem do cílového městečka El Port de la Selva, kde probíhá vzájemná výměna zážitků a dojmů s dalšími týmy, vyhlášení výsledků a ukončení závodu závěrečným rautem. Zůstáváme ještě přes noc a další den vyrážíme domů.

Suma sumárum, během týdenního závodu jsem nachodil a naběhal 318 km s 20 600 m převýšení, během 13.5 h nalétal 335 km a z celkové 600 km trasy vzdušnou čarou nám do cíle zbývalo cca 150 km. Ve druhé polovině závodu se nám podařilo zabojovat, dostat se do top 10 a absolutní 9. místo je pro mě splněný sen. Celou trasu se podařilo dokončit pouze 4 týmům. Samozřejmě pořád je co zlepšovat a tento závod byl pro mě mimo jiné obrovskou dávkou nových zkušeností. Oproti Alpám jsou Pyreneje daleko méně osídlené a rozhodně nenarazíte na každém kopci na horskou chatu s občerstvením. Ale zase se často dostanete do míst, kde se kolem pasou divocí koně, krávy, ovce, nad hlavou létají obrovští dravci a nikde okolo není po civilizaci ani stopy. Dobrodružství v Pyrenejích má najednou jiný rozměr a já doufám, že se tam ještě vrátím :).

Zaprvé bych chtěl moc poděkovat celému support týmu, se kterým jsem mohl Pyrenejské dobrodružství sdílet, včetně Toma Vidláka a Standy Mayera, kteří nám po telefonu poskytovali cenné meteo briefingy a pomohli s plánováním trasy.

Dále patří poděkování partnerům, kteří nám pomohli se tohoto podniku vůbec zúčastnit:

Kilpi – za sportovního oblečení a vybavení pro celý tým a zapůjčení týmového vozu,

AirDesign a Cloudbase hunters – za ultralehkou záložku a křídlo, na které jsem závod odletěl,

Svaz Paraglidingu LAA – za finanční podporu naší účasti,

Adventure Menu a Vegáč Ostravice – za zásoby skvělého jídla na celou akci,

Egoé – za zapůjčení vestavby, díky které jsme měli kde v autě spát, na čem vařit a kde uchovávat potraviny,

Vidaprint – za super potisk týmového oblečení,

Ideacollective a Berber – za materiální podporu a uvolnění zaměstnanců z práce :D

Poděkování patří i vám všem fanouškům, kteří nás sledovali a hnali (nejen v Pyrenejích) kupředu.

A úplně na závěr bych rád poděkoval celému pořadatelskému týmu okolo ředitele Iñigo Redin, že ve svém volném čase vytvořili něco tak skvělého, jako X-Pyr doopravdy je, a všem dalším závodním týmům, že jsme si mohli takto společně ten týden parádně užít.