Tomáš Matera - GORALMAN 2018

Na tento víkend jsem se těšil snad celý rok. :) Otvírák letošní triatlonové sezony, první závod Oravaman Extreme Tour a Half Ironman v krásném prostředí Oravy s nádherným kopcovitým během přes Babí horu, pořádaný skvělou partou okolo Peti Pala - to byl letošní Goralman.

V pátek podvečer se všech cca 180 závodníků schází v chatě Slaná voda u Oravské Polhory, kde je třeba se zaregistrovat a nachystat a odevzdat běžecké věci. Na rozpravě se dozvídáme, že voda je teplá a má přes 18 stupňů, takže se letos poprvé poplave plná 2 km dlouhá trať. Po rozpravě stíháme ještě navštívit naši oblíbenou pizzerku v Oravské Polhoře, připravit kolo a zaléháme. Ráno budíček na 5:45, snídaně, kávička, pobalit všechno do auta a přesouváme se do Námestova k Oravské přehradě na start. V depu fasujeme GPS trackery, takže závod je možné sledovat live na webu, krátké rozplavání a jdeme na to.

Plavání jde snadno

V 8:00 se vrháme do vody na dva kilometrové okruhy a musím říct, že jsou opravdu poctivé. Chvíli po startu se usadím někde kolem 5. místa a za celou dobu se ve vodě vůbec s nikým nestřetnu. To se mi na triatlonu snad ještě nikdy nestalo :). Mám trochu obavy z druhé půlky plavání, ale nakonec zvládám odplavat celé 2 km v rozumném tempu bez jakékoliv krize.

Na kole jsem za to vzal

V depu se moc nezdržuji, takže jen poberu vše důležité a vyrážím vstříc 83 zvlněným kilometrům na kole. Na tento závod jsem vyměnil svého letitého šemíka Authora za parádní BMC raketu od Jirky, kterému za půjčení ještě jednou děkuji. Už na první rovince z Námestova se mi daří sjet jednoho ze závodníků a o něco později na semaforech čeká Honza Francke s ještě jedním závodníkem. Chvíli pak jedeme v menších rozestupech a po pár kilometrech na dalším semaforu se opět všichni potkáváme. Ten už je naštěstí poslední, tak do toho můžeme konečně pořádně šlápnout. V prvním prudším stoupání se klukům trochu vzdaluji a snažím se docvaknout poslední dva jezdce přede mnou. Je třeba být pořád na pozoru, protože v tomhle kraji nikdy nevíte, kdy vám vyjede přímo ze statku do cesty traktor nebo do ní vypadne štamgast z místního lokálu. Půjčená karbonová raketa letí skvěle a jediný problém zaznamenávám s levým chodidlem, do kterého jsem si udělal nejspíš ve vodě díru, a teď to začíná bolet. Při dalším průjezdu městem se dostávám na špici závodu a začíná táhlé stoupání až na hranici s Polskem. Nahoře kousek za otočkou mě dojíždí Vašek Holub a snažíme se za to z kopce ještě vzít a udělat si trochu náskok. Vybušíme i poslední stoupání z Oravské Polhory ke Slané vodě a do druhého depa dojíždíme kousek za sebou.

Běžím s dírou v noze a přemýšlím, že to vzdám...

Kvůli díře v noze si beru v depu ponožky, abych ten běh vůbec přežil a vybíhám chvilku za Vaškem. Prvních cca 5 km je po asfaltové a štěrkové cestě, moc mi to neběží a trochu se mi motá hlava. Vaška ztrácím z dohledu a začínám stoupat na Malou Babí horu. Po rovinkách jsem ještě schopný klusat, ale kdykoliv se to zvedne do kopce, přecházím do kroku a moc mě to nebaví. Dokonce mi několikrát proletí hlavou myšlenka, jestli by nebylo lepší to zabalit, ale hned vzápětí na to další, že co to kecám za kraviny a že se nic vzdávat nebude. Takovýmto vnitřním bojem se „bavím” celou cestu až na Malou Babí horu a víceméně jen čekám, kdy mě začnou předbíhat další závodníci. Nahoře na občerstvovačce do sebe naliji 3 kelímky koly a na sebe další 3 vody a pokračuji dál seběhem na polskou stranu. Sbíhám raději opatrněji, ale zato mě alespoň zatím nechytají křeče. Hodím do sebe nějaký ten gel a cesta začíná opět stoupat směr Babí hora - nejprve je to štěrkový chodníček, který pak přechází do kamenných schodů a několika exponovanějších úseků s řetězy a pár kramlemi.

Turisté většinou ohleduplně uhýbají a občas i někdo povzbudí. Konečně se dostávám trochu do tempa a takto se vyhrabu až na vrchol, kde opakuji rituál z první občerstvovačky, a překvapen a zároveň motivován tím, že mě ještě nikdo další nedoběhl, se pouštím do závěrečného kamenitého osmikilometrového seběhu. Tady už stehna dostávají co pro to a občas se objeví i nějaký ten náznak křečí. Poslední dva kilometry vedou po asfaltu mírně z kopce a těším se, že si užiji na pohodu aspoň ten závěr. Takto se těším zhruba do cedule 500 m do cíle, kdy za sebou zahlédnu 3. závodníka Kubu Meszarose, který vůbec nevypadá, že by mi to druhé místo chtěl nechat. Sám pro sebe si trochu zanadávám a přidávám do kroku, což mi okamžitě nohy křečemi rozmluví. Trochu tedy zase uberu a už se jen modlím, ať to mám za sebou. V závěrečném kopečku do cílové brány se už docela motám a jsem rád, že to nebylo o 100 m delší.

Nakonec jsem na bedně!

Ale je to tam a po loňském vítězství je pro mě letošní 2. místo super výsledek a na to, jak vypadal běh v mém podání, jsem s ním maximálně spokojený. Letos to fakt bolelo, mnohem víc než loni, ale i díky krásnému počasí jsme si to myslím všichni skvěle užili. Díky moc, Oravaman parto, byl to opět zážitek a snad za rok zase!

Tomáš Matera, Kilpi Racing Team
Foto: Martin Cintula, Katka Kozáková