Z testování
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu

Luboš Seidl: La Massacre #2

6. 1 .2020   8 minut čtení
Druhá část zápisku z ukončení sezóny 2019 Luboše Seidela závodem La Massacre.

Rozhodnu se, že pojedu proti trati a prohledám místo kde jsem upadl, pokud ho nenajdu, tak zkusím dojet a prohledat místo opravy defektu a pokud ani to neklapne, tak snad budu mít štěstí tam, kde jsem projel příkopem… Ale to budu už hodně blízko startu. Koukám na tachometr 47km. Odtud už bych asi jel zpátky na start a pak proti směru trati na hlavní kopec dne.

Otočím to a po pár minutách jede druhá skupina s Vikym, všech se ptám jestli neviděli telefon a popřeju Vikymu více štěstí. On mi na oplátku sděluje, že má rozbité světlo takže to musí dát do tmy a navíc se na svou navigaci nemůže spolehnout, takže se musí někoho držet. No kámo, taky máš zaděláno na napínavý příběh :-). Pokračuji proti trati a přemýšlím jak daleko to asi bude. Co chvíli proti mně jedou další závodníci a vždy se vyplaší, jestli náhodou nejedou špatně. Ale bohužel, nikdo můj telefon neviděl. Po nějakých 6 km se dostávám tam kde jsem si ustlal. Dám kolo bokem a prohledávám roští podél trati. Nic…. Projede další skupinka a já hledám dále. Nic… Zkusím na sebe motivační techniku a zařvu: „Tak se seber a ten telefon najdi, přece ho tu nenecháš!!!“ A odhodlaně zabořím ruce do ostružiníku. A pod pravou rukou nahmátnu? Ty jo… Telefon? Jo to je on!!! A je celý. Tak super… co teď?

Jsi na dovolené, jedeš poslední závod sezóny, tak si to užij. Zkus aspoň dojet Ondru. Otočím kolo zpátky na trať a vyrazím za zážitky :-). A telefon? Ten už si dneska neškrtne! Uděluji mu „zaracha“ a zamykám do brašny k powerbance. Z tohoto závodu prostě fotky nebudou! Pokračuji tedy v závodě, ale už je mi výsledek úplně fuk. Prostě jenom jedu. Když projíždím místem kde jsem se otáčel kouknu na tachometr 58 km. OK budu muset připočítávat 11 km abych měl přehled jak daleko to je na jednu ze tří občerstvovaček.

Dloooooouho nikoho neumím dojet, až na 70 km těsně před první občerstvovačkou vidím před sebou dva jezdce. Dojedu je až na občerstvovačce, hlásím své startovní číslo 13 (asi proto tolik problémů) rychle doliju bidony, napiju se a jedu dál. Jen cvičně skouknu osazenstvo a zjišťuji, že jsem se posunul o 12 míst. OK to by šlo. Následující 50ti kilometrová sekce by měla být techničtější a více v kopcích. Opravdu začínají krátké a velmi prudké stojky a technické sjezdy. V jednom kopci dojíždím Ondru. Oba jsme rádi, že pokračuji a telefon že jsem našel. Navrhuji Ondrovi, že bych jel s ním, ale vyšle mě dále, aby neměl pocit, že mě brzdí. Následují první megaprudké stojky, které se musí tlačit. Počítám, že mě Ondra dojde, protože v tlačení je hodně silný. Ale asi jsme v tom vyrovnaní, tak už se nesetkáme.

Kdo ale není ready tlačit kolo jsou Italové. Co chvíli někoho potkám jak se trápí, vzteká a vlastně ani neumí pochopit proč by měl tlačit. Když jednomu řeknu „Just go and enjoy.“ ani neumí pochopit co tím myslím. Že jediné co potřebuje je prostě jenom jít a neřešit, že se kolo občas musí tlačit. Následují další a další prudké kopce. Pěšky nahoru a technickým sjezdem dolů. Ale když ony ty gravely vlastně neumí ani jedno. Na prudký kopec mám lepší převody a v technických sjezdech si to na mém fullu můžu užít, zatímco gravel riders musí často chodit i z kopce. Takže si užívám předjíždění až na druhou občerstvovačku, kde se parádně najím zde servírovaných těstovin, doplním vodu, dofouknu zadní kolo a zjistím, že Viky tudy projel přesně před půl hodinou.

Následuje co do převýšení nejtěžší část závodu. V začínajícím mírném dešti musím přejet jeden kopec s převýšením asi 300 výškových metrů. A pak se dostanu pod hlavní kopec dne, který na nějakých 10 km stoupá z cca 200 m n. m. do nejvyššího bodu trati ve výšce 1320 m. Už před druhou občerstvovačkou se hlásily křeče, takže jedu plynule a klidně. Jediné co řeším, je zůstat v pohybu. Když jedu mám rychlost tak 4,5 km/h, když pěšky tlačím tak 3,7 km/h. Takže nezáleží na způsobu pohybu, důležité je prostě jen nezastavovat! Zakážu si tedy jakékoli zastavení a postupně ukrajuji stoupání. 100 výškových metrů mi trvá cca 8 minut, takže jednoduchým výpočtem mi vychází, že v tomto kopci strávím 90 minut… no páni… neva… nahoru se musí vyškrábat všichni a čím delší to bude, tím větší šanci mám dojet Vikyho, který bude na konci bez světel. Někde v horní třetině kopce proti mně sjíždí skupina enduro motorkářů a už tak rozbitá šotolina je totálně rozježděná. Takže musím tlačit více, abych nejel silou a neriskoval křeče. Těsně pod vrcholem za sebou přes mlhu vidím světlo jednoho ze závodníků, který volnými kameny dokáže jet. Na vrcholu jsem stále nějakých 50m před ním. Ale jak se trať přehoupne do traversu na hřebeni okamžitě se mu vzdaluji a mizím.

Dojíždím na horskou chatu, která je oficiálním třetím checkpointem. Před ní se k odjezdu chystají dva závodníci. Už z dálky vidím, že je to Viky. Rychle se pozdravíme a Viky ještě s jedním Italem pokračují dále s tím, že je v následujících sjezdech dojedu a pokud ne, tak Viky ví, že jsem kousek za ním a v případě potřeby světla na mne může počkat. Koupím si colu, doliju bidon a když odjíždím přijede Ital který mě v kopci sjížděl a objednává si jídlo. OK tak ty už mě nesjedeš.

Ještě na sebe na sjezd hodím Airrunnerku (lehoučkou větrovku) a už to peru dolů. Do cíle chybí 55 km a je třeba sjet o 1300 m dolů a po rovině přerušené jedním kopcem (s převýšením 250 m) dojet do cíle. Ve sjezdu se mi na chvíli rozfouknou mraky, tak si užívám toho neskutečného pohledu z kilometrové výšky na rovinu pode mnou. Jako bych se chystal na přistání s letadlem. Ve sjezdu jsem Vikyho dvojici nedojel, tak na rovině zalehnu na moje triatlonová řídítka a držím parádní tempo. Dorazím je až těsně pod kopcem, zrovna v době kdy je třeba zapnout světla. Nahodíme světlo já i Vikyho věrný společník Marco a vyjedeme na poslední kopec. Ve sjezdu se již dost setmí, tak jedu pomalu, aby Viky mohl jet vedle mě na moje světlo. Dole čeká Marco, tak mu říkám, že nemusí čekat a může jet, my už to dojedeme spolu.

Marco je ale frajer, neopustí nás a tahá na špici svižné, ale pohodové tempo. Viky jede v háku za ním a já na třetím fleku mírně ze strany svítím pod mé i Vikyho kolo. V této sestavě ukrajujeme posledních cca 20 km a pak společně dojíždíme do cíle. V cíli nás přivítají potleskem pořadatelé a všichni závodníci kteří dojeli před námi. Vítá nás i Mrki, který vinou defektu v hlavním kopci vypadl z top 5 a nakonec to sjel na 9. místo. My tři se dělíme o 14.-16. pozici, což vzhledem k mé zajížďce v úvodu (kdy jsem výsledek už odpískal) a klidnému dojezdu na omezená světla považuji za úspěch.

Všichni tři jsme v euforii, dáváme cílové pivko a pizzu a jedeme na barák. Asi hodinku a půl po nás dojíždí Ondra a i on je super spokojený, jak si závod užil. Podle výsledků se dozvídáme, že závod vzdalo 40% startujících. Ale CZ tým dojel do cíle ve 100%!

Parádní tečka za sezónou 2019, teď chvíli bez kola a už se těším co přinese ta příští.

A jedna poznámka na závěr:

Italové mají krásná kola, je na co koukat, jeden skvost vedle druhého. Je to tady opravdu oblíbený sport. Což potvrzuje i chování řidičů, kteří na nás ani jednou nezatroubí a v pohodě zastavují když vidí že se jen přiblížíme z vedlejší. Dodržování bezpečného odstupu při předjíždění je, až na výjimky, standardem. Prostě radost tady jezdit na kole :-).

"

Mohlo by vás také zajímat
Obrázek není k dispozici
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Luboš Seidl: La Massacre #1
5. 1 .2020   5 minut čtení
Obrázek není k dispozici
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Kilpi EVENT Ostravice
13. 11 .2019   2 minuty čtení
Bob Graham Round: ultratrailová výzva z Lake District
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Bob Graham Round: ultratrailová výzva z Lake District
30. 10 .2019   2 minuty čtení

Abyste věděli o slevách a novinkách jako první!

Zobrazit vzorový newsletter Přihlásit se