Z testování
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu

Luboš Seidl: La Massacre #1

5. 1 .2020   5 minut čtení
První část zápisku z ukončení sezóny 2019 Luboše Seidela závodem La Massacre.

La Massacre - ukončení sezóny jak se patří

O závodu La Massacre jsem se dozvěděl od mého přítele Nicoly Canziana v průběhu dubnového závodu Iberica-Traversa. Nicola je jedním ze spolupořadatelů a já jsem rád využil příležitosti se s ním zase setkat. Navíc byl závod šancí na hezkou tečku a zakončení sezóny 2019.

Vyrazili jsme z Česka ve složení Já, Viki Břemek s Janou, Tomáš „Mrki“ Kašný s Týnou a Ondra Ženka. Název závodu působil jako magnet, pořadatel sliboval parametry 200+ km a 4000+ nastoupaných metrů. Trať měla být (a byla) kombinací všeho - asfalty, štěrkolety, travnaté pěšiny vinicemi i technické singly, roviny, kopce do tahu i stojky ve kterých musíš tlačit. Pořadatel psal „vezmi kolo jaké chceš, každé má někde výhodu a jinde nevýhodu, jenom neber silničku“. Navíc se jede bez značení pouze podle trati v GPS navigaci. Takže příjemný mix objevování, dobrodružství a zábavy.

V pátek jsme se přesunuli do Itálie a zabydleli v centru Trevisa, v jehož okolí se závod konal. Na protažení po cestě jsme si projeli cestu na start. A večer jsme zašli s Nicolou na pivko a nejlepší pizzu v Trevisu. Pro mě osobně mělo toto setkání snad ještě větší význam než výsledek závodu.

V sobotu ráno jsme se přesunuli na místo prezentace a startu. Panovala zde úžasná atmosféra, pořadatel nabízel kafe a nějaké croissanty v místní kavárně. Takže vše v klidu, dopiješ si své presso a 5 min před startem sedneš na kolo, zapneš navigaci, blikačku a světlo (ještě byla tma), ještě si plácneme s klukama a navzájem si popřejeme ať si závod užijeme a už se jede.

Úvod závodu byl  cca 15-20 km po rovině úplná placka. Nejela se žádná kudla, všichni měli respekt z toho co bude následovat. Já s Mrkim jsme jeli poměrně vepředu někde do 10. místa. Viky jen kousíček za námi. Ondra se zabudoval uprostřed balíku, což zjišťuji když vepředu uděláme chybu v odbočení a zase se posouváme dopředu.

Větší část startovního pole jede na gravelových  kolech, nebo MTB s berany. Nás na čistokrevných MTB je méně, ale při nájezdu do techniky tato kola jednoznačně dominují. V jednom rychlejším sjezdu na šotolině přede mnou jedoucí Mrki chytá smyk a jen tak tak, že se vejde do zatáčky pod sjezdem. Já bohužel takové štěstí nemám a kolo na cestě neudržím. Dívám se kam to pošlu a doufám že se nerozsekám moc. Podél cesty vede příkop, tak se jen zpevním nechám kolo skočit do příkopu a připravuji se na náraz. Naštěstí to můj full pojme a já projedu příkopem a pouze mi spadnou brýle. Zastavím si pro ně a naskočím zase na kolo.

Bohužel mě to stojí pár míst a nějaké síly dotáhnout se dopředu protože se začíná stoupat a balík se dělí. Na vrcholu kopce jsem v první skupině, zrovna v momentě kdy skupina udělá navigační chybu, takže do následného singlu najíždíme s Mrkim na špici. Pokračujeme dále asi v šesti lidech, ve skupince, kde se nejede nijak ostře, ale každý je ochoten spolupracovat.

Bohužel na nějakém 35 km mám defekt na zadním kole. Takže skupinu opouštím, vrazím do pneu knot na opravu bezdušových plášťů a na kolo naskakuji na konci druhé skupiny ve které jede Viky. Závod je ještě hodně dlouhý a já nehodlám plýtvat silami, že bych se za každou cenu snažil doskakovat do první skupiny. Nicméně v této skupině jsem jen já v Viky na MTB a zbytek na gravelech. Viky si stěžuje že moc nejedou, ale má potíže s nepřesnou navigací tak jede raději ve skupině. Navrhuji, že v příštím sjezdu odjedeme a pojedeme spolu tempo, které nám bude vyhovovat. Najedu do sjezdu a pustím brzdy. Viky se bohužel v nájezdu nechal zavřít jedním gravelem, takže když se pod kopcem ohlédnu jsou 300m za mnou.

Škoda, pojedu si tedy sólo svoje tempo. Ještě tak 2 km sleduju jestli jim Viky necuknul dokud mě viděl. Projedu pár navigačních pastí a už nikoho nevidím. Pod jedním ze sjezdů mezi vinicemi se mi při přejíždění meze chytí přední kolo nějaká rýha v terénu pod trávou. Nic se neděje, kolo jen sklouzne po vlhkém trávníku a já si z něj spíš jen vystoupím, než že bych s sebou flákl o zem. Rychle kontroluji kolo, nic s ním není a za pár sekund už zase jedu dál.

Jenom si vynadám, že se musím uklidnit a být soustředěný a zodpovědně navigovat. Jede se mi skvěle, cítím se dobře a v kombinaci s jízdou na navigaci jsem ve svém živlu. Opravdu se uklidním a užívám si jízdu i okolní krajinu. V jednom stoupání koukám na krásný výhled na nějaký hrad uprostřed vinic na protějším kopci s údolím v mírném mlžném oparu. Tohle si musím vyfotit! Ruka automaticky vystřelí do kapsy dresu pro telefon, ale?... Nic… Kapsa je prázdná!? To jako fakt?
Zastavím a kontroluji všechny kapsy na dresu i v mé malé rámové brašně kde mám powerbanku a baterku ke světlu. Nic… Telefon opravdu nemám…

Přemýšlím co teď? Vykašlat se na telefon a pokračovat v závodě? Nebo závod zabalit a zkusit jej najít? Jak budu komunikovat, jak se budu orientovat mimo trasu? Kde jsem ho ztratil?

Mohlo by vás také zajímat
Obrázek není k dispozici
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Kilpi EVENT Ostravice
13. 11 .2019   2 minuty čtení
Bob Graham Round: ultratrailová výzva z Lake District
Z testování Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Bob Graham Round: ultratrailová výzva z Lake District
30. 10 .2019   2 minuty čtení
Obrázek není k dispozici
Ambasadoři Kilpi Racing TEAMu
Martin Nytra: BRG = 42 vrcholů pod 24 hodin
29. 10 .2019   6 minut čtení

Abyste věděli o slevách a novinkách jako první!

Zobrazit vzorový newsletter Přihlásit se