Bigfoot 200 endurance run – závod za hranicí extrému #3

"

Krátce po osmé večerní, když se začíná smrákat, se hlasitě rozloučím s osazenstvem stanice a poděkuji za to, že mi zachránili závod. Rozhoduji se nasadit sluchátka a nechat si pomoci říznými tóny mé oblíbené muziky. Je to správné rozhodnutí. Usilovně začínám stoupat směrem na vršek, kde jsem se pět hodin motal v halucinacích. Jsem plný energie, takže pár stoupání a klesání zvládám s bravurou. Z vršku začínám klesat. Zkouším běžet. Terén je konečně přijatelný, ne snadný, ale „běhatelný“. A běžím! Vše ještě podpořím (doktoři, toto nečtěte) práškem proti bolesti a koňskou dávkou kofeinu. Mám v čelovce baterie z předchozí noci, ale v batohu mám náhradní čelovku. Zastavuji, beru náhradní čelovku a snažím se ji zapnout. A ouha. Nefunguje. Možná, že je vybitá nabíjecí baterie. Vyměním ji za jinou, ale nic. Pamatuji si, že z předchozích dvou nocí mám v batohu dvě sady skoro vybitých baterek. Pokud funkční čelovku budu používat na minimální nastavení, velkou část noci bych mohl vydržet. K dispozici mám ale jen slabý kužel světla. Ještě že je stezka jakžtakž viditelná i za tohoto osvětlení. Hodinu běžím na jednu sadu ojetých baterek, ale poté je musím vyměnit. Musím potlačovat paniku, bez světla to nepůjde. Chci uběhnout co nejvíce, pokud to ještě jde, a proto nasazuji rychlé tempo. Přede mnou se v porostu objevují dva kužely světla. Naštěstí jsem tak rychlý, že doháním dvojku kolegů. Požádám je o pomoc a s úlevou shledám, že jeden z nich má v železné zásobě sadu baterií. Nervozitou se mi tak třepou ruce, že výměnu musím svěřit kolegovi. Potom se s pocitem neskonalé vděčnosti rozloučím a pokračuji v rychlém běhu.

Jako kamzík přeskakuji i ty největší kmeny, kameny a kořeny mi nejsou překážkou. Najednou jsem plný sebedůvěry i v navigaci. Na trase předbíhám jednoho soupeře za druhým. Jsem v euforii. Terén se mění. Je tma, ale usuzuji, že je konec hor. Místo toho se objevuje dlouhý rovný průsek okolo potoka s velmi příjemným povrchem. Jsem tak nadšený, že hlasitě zdravím každý další fáborek. Nevnímám, zda běžím nahoru nebo dolů, zachovávám stále stejné, rychlé a uvolněné tempo. Celou dobu mne doprovází pocit déjà vu – tady ten kořen znám, o tamten kámen zakopnu (a skutečně za něj zakopnu), tady zabřednu do bahna, atd. Jako bych tu už někdy běžel. Napravo se mihotají světla, jsou to náklaďáky na silnici. Poslední checkpoint, Ovens’s Creek už není daleko. Ještě než tam doběhnu, se jednou natáhnu na kamenech, mírně zabloudím a prošlápnu si potok. A potom už mne vítá osvětlená závěrečná stanice.

Čeká mne poslední zhruba půlmaraton. Částečně po polňačce, ale potom z větší části na plnotučném asfaltu. Na stanici sedí jeden nebo dva další běžci. Jsem vyzván, abych si sedl a odpočinul, ale jsem v takovém laufu, že jen doplním vak vodou a mažu pryč. Mám teď před sebou cíl dostat se pod 90 hodin. To znamená zaběhnout poslední půlku nejdéle za 2,5 hodiny. U cesty vidím dvojici běžců, kteří spí vedle silnice zabalení v nouzové fólii. Za chvíli předbíhám dvojici běžců a poté hned další. Asi po 6 kilometrech se dostávám na hlavní asfaltku a zde začíná skutečný grandiózní závěr. Jako bych neměl v nohách přes 300 kilometrů v extrémním terénu. Běžím lehce, hlasitě si prozpěvuji, a když mám ve sluchátkách sérii 5 songů od Rammsteinu, jsem v sedmém nebi. Předbíhám další tři dvojice a pár jednotlivců. Ptají se mne, co hulím, že běžím tak rychle. Zbývá mi deset kilometrů do cíle. Cesta střídavě vede nahoru a dolů, ale nevnímám to. S nevídanou lehkostí se ženu vpřed. Kilometry rychle ubíhají. Když přeběhnu hlavní cestu, dám se doprava a do cíle mi zbývají dva kilometry. To se už hlasitě směji jako blázen. Vyřvávám texty ze sluchátek a přidávám peprné hlášky na závěr. Je půl třetí v noci, ale pro mne v ten moment svítí slunce. Zabočuji do areálu střední školy, odběhnu jedno kolečko na dráze a se zvednutýma rukama probíhám cílem v čase 89:41:55. I když mne vítá jen pár dalších, dříve doběhnuvších běžců a několik pořadatelů, nevadí mi to a závěr je velmi emocionální.

Shodím batoh a usedám k ostatním pár finišerům do křesla před ohřívačem, který jede na plný výkon. Jsou tři ráno, a i když je hvězdná noc, je zima. Jsem přikrytý dvěma hrubými dekami – což je dobře, nejen kvůli zimě, ale hlavně ten skoro čtyřdenní zápach je zcela mimozemský. Pohotově přibíhá obsluha bohatě vybaveného stánku a jídlem a pitím, nechám si načepovat vítězné pivo, potom další a pokračuji ještě dalšími dvěma kousky. Potom doslova zhltnu pizzu. Všichni kolem ohřívače sem tam prohodíme slovo, ale většinou se naše sezení nese v zamyšleném duchu.

Přikrývám si hlavu a upadám do bezvědomí. Probouzím se kolem sedmé ráno. Východ slunce a jeho teplé paprsky na sebe nenechají dlouho čekat. Zbouchnu další dva kousky a začínám přemítat, co budu dělat. Chtěl bych se převléct, ale nevím, z jakého důvodu mám vštípeno, že Jirka už dále nepokračuje. Tady není. Taky o Szilvii nemám od Twin Sisters žádné zprávy. Před startem jsme nechali tašku s klíči od auta a peněženkami u jedné z pořadatelek, kterou teď vidím. Zeptám se, zda si věci někdo vyzvedl. Že prý ne. To znamená jen jednu věc – Jirka i Szilvia jsou stále na cestě. To mě fakt potěší. Podle počítače je Szilvia asi 4 míle od cíle.

Jak nakonec doběhli zbylí členové týmu? Stihnul Jirka limit?
Čtěte v poslední části.

"