Bigfoot 200 endurance run – závod za hranicí extrému #1

"

200 mil s převýšením asi 13 kilometrů v lávových polích hory St. Helens, nepřístupných Kaskádových horách, kde tvrzení, že „tady lišky dávají dobrou noc“ ztrácí význam, zcela bez pokrytí mobilním signálem, kde pojem bezpečnost zní jako slovo z jiného vesmíru, to je Bigfoot 200. Protože jsme s Jirkou Hálkem vše zpytlíkovali na poslední chvíli, šli jsme do toho s pocitem sladké nevědomosti. Dlužno dodat, jako silniční ultramaratonci bez jakéhokoli horského tréninku, techniky a přípravy. Stejně na tom byla i Szilvia Lubics, třetí do Kilpi Racing Teamu, kterou naše účast zlákala jako náhrada za Ultra Gobi.

Místo pondělního odletu do Číny jsme na letišti až v úterý, ale směřujeme do Portlandu. Letíme už brzy ráno, a proto jedu do Prahy posledním vlakem a přespím u Jirky. Na letišti jsme už po čtvrté ranní. Nálada je výborná, řekl bych bojová. Let do Amsterdamu uběhne rychle a zde se k nám připojuje Szilvia. Devět hodin do Portlandu sedíme každý jinde, Jirka potřebuje pro své velké tělo větší prostor. Já se nejdřív napájím pivem, ale nakonec otevřu laptop a konečně napíšu report o Badwater 135. Strávím s tím dobrých pět hodin. Není proto divu, že záhy potom se už blížíme k Portlandu. Už podruhé během měsíce procházíme imigrační kontrolou. Když odpovím na otázku, co chci v USA dělat, reakce je jako že „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Trochu více mi u zadku cvaká u celníků – mám v kufru plno jídla, které se přivážet nesmí, a na příslušný dotaz s pohotovostí zkušeného lháře odpovídám, že samozřejmě žádné jídlo nemám. Všichni tři ale procházíme bez potíží. Jdu vyzvednout půjčené auto (třídu, kterou jsem měl zamluvenou, už nemají, a proto dostáváme zdarma větší auto pro 7 lidí, což se nám vzhledem k velikosti bagáže moc sejde) a za chvíli už jsme na cestě do motelu 6 v městečku Centralia, které se nachází asi 75 minut od centra a cíle závodu.

Photo: Jiří Hálek

Ještě, než dorazíme do motelu, však musíme dokoupit zapomenuté věci a nakoupit základní jídlo a výbavu českého cestovatele, tj. horu piva. Toho je skutečně takové množství, že se Szilvia směje a vypadá to, že má pochyby o tom, zda víme, proč jsme tady, a také o našem duševním zdraví. Ubezpečujeme ji, že to nebude stačit a že závod skutečně poběžíme. Ubytujeme se v motelu. Szilvia je příliš unavená, takže na večeři do čínské restaurace jsme s Jirkou sami. Večer si na pokoji uspořádáme pivní dýchánek. Protože na pokoji není lednice, proměňujeme umývadlo v improvizovaný mrazák naplněním ledem, takže je zlatý mok řádně vychlazen. Zmožení cestou a pivem rychle usínáme, i když po půlnoci.

Plán na další den je jednoduchý. Prohlédnout si městečko, připravit dropbagy, zajít na večeři a pokračovat v doplňování tekutin. Probíráme se celkem pozdě, pojedeme kousek vozem a poté se celá trojka vydáváme do downtownu. V kavárně se zeptám, co se tady dá vidět, reakcí je udivený pohled. Aha, takže nic. Projdeme se kolem pár historických domů a dáme zmrzlinu (která se mimochodem prodává na váhu, co si člověk načepuje, to platí). Po návratu nás čeká příprava dropbagů. Na Gobi jsem měl vše připraveno z domu. Teď mám na posteli naházenou celou hromadu jídla a výbavy a nevím, co s ní. Plán z Gobi je na nic, manuál k Bigfootu jsem neměl čas přečíst (no upřímně řečeno, číst se mi moc nechtěl), takže netuším, co kam dát. Úlevou je, že checkpointy budou skvěle zásobené jídlem a pitím, takže kromě pár specialit ze svých zásob mi moc chybět nebude. Váhám zejména nad tím, kam dát náhradní boty a ponožky, ale nakonec hluboké přemýšlení vzdávám a rozházím to podle oka. Několikrát kontroluji, zda nám sbalenu povinnou výbavu. Na zítřejším check-inu prý vše poctivě kontrolují, tak abych neměl problém. Po několika hodinách balení a přebalování prokládaném hojným přísunem piva, máme vše zabaleno. Voláme Szilvii na večeři do místní country restaurace.  V menu mají libru krevet, kterou si s nadšením objednávám. Nevšimnu si však, že jsou smažené. Stejně jako já s touto brutální porcí bojuje i Jirka. Stejné obtíže se svým sendvičem a hranolkami má i Szilvia. Nakonec s prázdným talířem vyhrávám, Jirka a Szilvia dílo nedokončí. Dvě stě metrů zpět na pokoj je skutečným výkonem. Ale ani to nám nezabrání dát si jako zákusek pár piv.

Photo: Jiří Hálek

Ráno jsme jako rybičky. Odjezd na briefing máme naplánován po desáté. Hory jsme zatím žádné neviděli, ale dnes se dočkáme. Po pár kilometrech odbočujeme z dálnice a projíždíme americkým venkovem s rozptýlenými samotami nebo malými komunitami a všudypřítomnými rezavějícími vraky automobilů. Přijíždíme do města Randle a snadno nacházíme místní střední školu, zde je centrum závodu. Na místě je ještě málo lidí, jsme jedni z prvních. Obcházíme halu a zjišťujeme co a jak. Informativní schůzka je naplánována na jednu. Předtím se nám však podaří absolvovat kontrolu vybavení a nafasujeme tašku s číslem a dalšími věcmi. Fotíme se.

Předstartovní schůzka nic nového nepřinese, snad jen pocit, že to vše bude mnohem náročnější, než jsme si mysleli. V pět je další povinný meeting a volný čas před ním trávíme na kávě. Objednaný borůvkový koláč je opravdu monstrózní. Po druhé schůzce se nezdržujeme a valíme do motelu. Ještě s Jirkou zajdeme na pizzu, vypijeme pár piv a vzhůru do postele. Vstáváme totiž ve tři ráno. Kromě samotné cesty na start, která sama o sobě bude trvat skoro tři hodiny, nás čeká jízda do cíle, kde je základna závodu a odkud odjíždí autobus.

Budík zvoní přesně ve tři. Vyskakuji a moje první kroky vedou na záchod. Takže to bych měl za sebou. Následuje plnění vaku vodou. A zrada. Po zavření nám plný batoh vody. Vytahuji vak, ale zdá se být v pořádku. Asi jsem špatně zavřel víčko. Moc mu ale nevěřím. Přemýšlím, co si počnu, když nebude v pořádku. Jako poslední záchranu tedy beru litrovou petku a konečně se mohu začít oblékat. Už je čas. Zbývá 10 minut. Skoro se zapomenu namazat vazelínou. Ve tři už klepe na dveře Szilvia, nakládáme věci do auta a vyjíždíme. Cesta ubíhá za všeobecného mlčení. Není divu. Na střední škole jen vyměníme auto za autobus a 5:45 jsme na cestě na start.

Chvílemi spím, chvílemi sledují přírodu. Cesta kodrcá, je mi trochu zima. Na startu jsme asi 40 minut před začátkem závodu. Vyzvedneme si GPS trackery a každý se tak trochu sám připravujeme. Do břicha ještě padne několik muffinů. V devět zazní startovní výstřel.

Jsme s Jirkou domluveni, že spolu zkusíme běžet asi 40 mil a potom se podle sil uvidí. Na startu jsme od sebe pár metrů vzdáleni, a když se dají všichni do pohybu, moje instinkty zapracují a bez váhání se ženu dopředu. Za pár stovek metrů mi dojde, že je Jirka vzadu, navíc závodit na startu nemá cenu, takže zpomaluji a za kilometr nebo dva jsme spolu dohromady. Běžíme po pohodové lesní pěšině a říkáme si, že jestli to bude takto pokračovat, bude to paráda. Na první checkpoint je to 12 mil, necelý půlmaraton. Za chvíli se dostáváme z lesa, otevírají se nám krásné pohledy na horu St. Helens. Na obdivování přírody však není čas. Musíme přejít velké lávové pole s obrovskými balvany.

Photo: Darina Levandovski

Skáču jak kamzík, některé menší balvany se viklají, musím dávat pozor na zranění. Oproti ostatním, zkušenějším moc neztrácím, ale příliš radosti mi tato část nepřináší. Ke konci už začínají létat ostřejší slova. Po poli následují dlouhé sekce v celkem hlubokém sopečném prachu. Stezka se klikatí, někdy se ztrácí v kamenitých pasážích, kde musím navigovat podle fáborků. Když přicházím k druhému lávovému poli, zjišťuji, že Jirka mi zmizel z dohledu. Chvíli čekám, ale potom se rozhodnu, že poběžím dále. Na checkpointu jen doplním vodu a mizím.

Photo: Darina Levandovski

Další checkpoint Windy Ridge je na 48 kilometru. Po fixním laně sešplhám do velkého kaňonu, přebrodím řeku (konečně mám mokré boty…) a na druhé straně zase po laně šplhám nahoru. Slunce pálí, nahoře sedí fotografka a zdá se, že se výborně baví. Moje spotřeba vody roste, až jsem nakonec bez vody. Když už se mi začíná lepit jazyk na patro, v dalším potoku plním petku stojíc kotníky ve vodě. V dálce se objevuje vysoká hora, tam někde bude další checkpoint, Windy Ridge. Už podle názvu tam asi bude větrno.

Photo: Darina Levandovski

Zatím jsem v dobrém stavu, i když nohy jsou už mírně unavené. Na začátku výstupu k checkpointu stojí auto, první známka civilizace po více než 40 kilometrech. Drápu se nahoru, je to sice polní cesta, ale hodně příkrá. V polovině kopce už v protisměru potkávám běžce z checkpointu, kteří touto sekcí vrací a poté odbočují k dalšímu pokračování. Na stanici mě přivítají potleskem, což mne potěší, stejně jako pivo, které mám schované v dropbagu, i když je dost teplé. Poprvé si nechám připravit normální jídlo. Polknu velký hamburger, zapiji ho litrem koly. Z dropbagu si beru jen pár drobností a bez dalšího otálení stanici opouštím. Vracím se zpět asi 4 kilometry stejnou cestou a přibližně v polovině se setkávám s Jirkou – ještě nevím, že je to naposled během celého závodu. Vyměníme pár slov. Do dalšího checkpointu, Johnston Obrservatory, který je na 65. kilometru, vede stezka, která je místy běhatelná, ale práci ztěžuje série střídavých výběhů a seběhů.

Photo: Jerry Gomez

V nadšení, že mohu běžet, několikrát škaredě došlápnu, oba kotníky ale vydrží, i když bolí. Nadávám si a nutím se k pozornosti. Výstup na Johnston Ridge je takovým bonbónkem. Příkrý a nepřerušovaný výstup, není vidět konec. Výrazně mi pomáhají hůlky, ale štve mě pár dalších běžců, kteří jsou asi 300 metrů přede mnou – nejsem je schopen dohonit, ale ani mi neunikají. Na konci výšlapu mne vítá krátký asfalt a parkoviště, kde je kontrolní bod. Zde už jsem trochu víc načatý. Jako první doplním do vaku vodu, obracím do sebe půl litru koly a vše zakončím dalším hamburgerem. Většina přítomných běžců mění ponožky, odpočívá, ale mne je líto každé minuty (samozřejmě zbytečně) a tak se vydávám dále.

"