Elbrus pokořený! Teď už „jen“ šest dalších…

Na konci srpna se mnou vyšel v deníku Metro rozhovor. Zmínka o 7 Summits byla hned na titulce! Bylo celkem zábavné v metru koukat na lidi, sedící i stojící kolem, kteří mě se zmateným a přemýšlivým pohledem pozorovali, jestli jsem to já, nebo ne… Cestovala jsem bez makeupu, ale krosna a pohorky mě asi prozradily.

Zrovna jsem byla na cestě na letiště. Na první expedici. V rámci 7 Summits chci pokořit sedm nejvyšších vrcholů jednotlivých světadílů. Jako první byl ruský Elbrus (5642).

Let trochu drncal, ale po malém šlofíku jsme byli s parťáky z expedice konečně v Moskvě. Po hodině hledání správného hotelu a uvažování, jak správně trefíme k nějakému vrcholu, když ani nejsme schopni najít hotel v okruhu tří kilometrů, mi došlo, že bych si tu svou ruštinu měla pro příští výlet trochu více protrénovat. Rukama nohama jsme se nakonec domluvili a vyrazili správným směrem. Hurá, našli jsme! Moskva, když pomineme ty miliony lidí navzájem do sebe strkajících, je dechberoucí…

Další den, odlet směr Mineralnye Vody. Tam nám začal první výšlap. Mlha byla taková, že nebylo vidět ani na krok. Našli jsme (asi) krásné, opuštěné místečko s tekoucí vodou a rozestavěnou chatou u velkého strmého srázu. Mlha byla dost silná, takže jsme si museli dávat pozor, kam šlapeme. Abychom nespadli ze skály. V noci se někde poblíž utrhla lavina. Probudil nás obrovský rámus. Pak jsem ale ještě zabrala. Ráno nás ze stanu vykopalo vedro. A překvapil nás nádherný výhled na Elbrus. Na obloze ani mráček. Hurá do toho!

Je okolo devatenácti stupňů. Sluníčko praží, radši na sebe mažu padesátku. Minuli jsme cestu zasypanou obrovskými, zřejmě utrženými balvany s nápisy RIP. Některé horolezce tam pravděpodobně zahrnula lavina…Tyhle věci vždycky vezmou za srdce. Někdy je prostě člověk ve špatný čas na špatném místě. Příroda je nevyzpytatelná.

Pak jsme se potkali s druhou českou expedicí. Když jsem se zmínila o 7 Summits, že se o to chci pokusit, koukají na mě, jako kdybych spadla z višně. Prostě co čekat. Ha ha…

Vodka? Radši ne…

Měla jsem chvíli na to, abych se kochala. I s výhledem na Elbrus. Nádhera! Tohle jsou ty dechberoucí okamžiky, co nás přesvědčují lézt nahoru. Ticho, to úžasný ticho… Ale zpátky do práce. V jednu chvíli na mě křikl typický Rusák s bříškem a cigaretou v puse: Vodka, děvuška?? Odpovídám hned: Nět, nět, spasííba. Dopředu jsem byla varovaná, že pít s Rusáky je zkušenost na celý život. Takže prozatím radši ne. Navíc byla večer kosa jako v mrazáku. Drkotala jsem zuby, ale nesnažila jsem se moc přioblékat, abych se přizpůsobila prostředí. Každopádně jsem se v noci klepala zimou, byla větrná bouřka a se stanem to házelo jako o závod. Do dalšího výškového kempu (4200 metrů nad mořem) nás šlo dohromady sedm, z toho dvě ženský. Před námi jsme měli chůzi po ledovci, takže jsme nasadili mačky.

Musím na chvíli odbočit. Abych popsala i nevšední zážitek. Trochu intimní, ale stál za to. Potřebovala jsem si odskočit v jedné legendární hospůdce, jenže kvůli rekonstrukci jsem byla odkázána na venkovní kadibudku. Ta byla přímo na kraji srázu, na několika prknech. Takže docela adrenalin, musela jsem si celým tělem přitáhnout dveře, čůrání tedy probíhalo vestoje… Každopádně se mi pak dostalo komentářů, že jsem Superman!

Zpátky na kopec. Abych se přiznala, byla to moje první zkušenost s mačkami. A musím říct: absolutní bomba! Běhala jsem si po ledovci jako kamzík. Ale co mě trochu vyvádělo z míry, byly projíždějící rolby a sněžné skútry. Lenoši ruský! My se přitom nahoru hrabali s dvacetikilogramovou batožinou. Grrrrr…… Někdo z expedice už ztrácel energii, měl bolest hlavy. Říkala jsem si: Snad mě to taky nepotká. Je krásné pozorovat, jak mě všichni podceňovali a teď jsem jedna z mála, co šlape jako hodinky a bez keců! Náš tým šel bez aklimatizace rovnou nahoru. S tímto plánem: 2 300 metrů, 2 800, 3 800, 4 200, 4 800, 5642, vrchol.

V teniskách na skútru

Při cestě nahoru, asi tak ve výšce 4 300 metrů, jsme potkali Němce, kteří nás informovali, že je nahoře klučina, který se dolů potácí sám. Prý mu zkusili nabídnout pomoc, ale odmítl. Měli jsme na něj prý dohlídnout, ale nepodařilo se nám ho najít. Snad je v pořádku…

Noci jsou náročné, v téhle výšce už se blbě spí. Bez maček bychom byli nahraní, čekala nás zatím nejstrmější část. A musím říct, co mi fakt pilo krev. Když jsem viděla, jak se tam projížděly blondýnky v teniskách a mikinách se selfie tyčema na skútru. Došli jsme na vrchol Pastuchových skal, v hrozný kose jsme čekali na zbytek skupiny. Neměli jsme nejmenší tušení, kde postavíme stany. Ještě že jsme vzali lopaty!

Zima byla neskutečná. Výška byla znát, potkali jsme i skupinku s kyslíkovými bombami. Na některých lidech bez nich bylo vidět, jak ztrácejí energii, padají na zem, odpočívají. I ve stanu byla od země hrozná kosa. Takže jsem pod nás hodila „emergency blanket“, která by měla držet izolované teploty a nepropustit zimu a mráz. Ráno jsme vstávali v půl čtvrté, na hlavu nám padal mráz z omrzelého stanu. Když jsme vykoukli ven, všude svítily čelovky.

Šlapali jsme asi sedm hodin, pořád prudce nahoru. Skoro tisíc výškových metrů. Asi po desáté pauze se mi zamotala hlava. Ale pořád jsem měla sílu, stejně jako chuť k jídlu. Takže jsem šla dál. Potkala jsem holčinu, která se křečovitě držela pomocného lana a odmítala pokračovat. Kopec byl strmý a pád by ji mohl stát s největší pravděpodobností život. Nebyla jediná, kdo nechtěl jít dál.

Konečně vrchol!

Výstup na vrchol byl těžký, ale zvládli jsme to! Jsme tu! Výhled byl nádherný. Hory se zdály být malinké, vítr nefoukal, sluníčko hřálo. Nahoru jsme došli ve dvou. Vychutnávali jsme si tu sílu a majestátnost hor. Byl o neuvěřitelný pocit, že jsme se po týdnu snažení ocitli na vrcholu! Ale měli jsme sucho v krku, navíc se začínala zvedat oblačnost. Takže jsme po chvíli mazali zpátky.

V půli cesty nazpět začala šílená bouřka, blesky švihaly. Viditelnost klesla na nulu během několika minut… Je neuvěřitelný, jak rychle se počasí změnilo. Dobelhali jsme se do výšky 3 800 metrů, kde je konec lanovky. Že se svezeme dolů. Ale co čert nechtěl, už nejezdila. Nikde nikdo, hotely zavřené. Takže jsme šli opět do legendární hospůdky, která byla naštěstí pořád otevřená. Zeptala jsem se majitele, jestli neví o nějakém hotelu, který by nás ještě přijal. Na mou otázku mi odpověděl tím, že ukázal na jeho přítele, který prstem mířil na gaučík hned vedle a hezky se usmál. SPÁSA! Spaní bylo vyřešené.

Nicméně o pár momentů později přišla moje obávaná chvilka, odvíčkování láhve s tím čirým ruským alkoholem. Na zapití domácí víno, no super. Pili jsme jednoho panáka za druhým. Odmítnout, než je láhev prázdná, je prý v Rusku absolutně neslušné. Omámení vodkou jsme se odebrali na gauč a zalehli.

Druhý den jsme se potkali s druhou partou. Až na jednoho to všichni vylezli. Super! Vše jsme řádně zapili, respektive vypili jednu místní restauraci a tím skončila naše první expedice. Třikrát hurá!

Nevím, jestli mám více spálená játra, nebo frňák, ale užili jsme si to parádně!